Nejstarší období
Kolem přelomu letopočtu začínají na území dnešního Thajska pronikat thajské kmeny z jižní Číny. V 1.–2. století vznikají první státní útvary, jimž ovšem vládli nethajští Monové. V 7.–13. století existuje na území dnešního centrálního Thajska již řada drobných států. Nejvýznamnějšími celky však byla na západě monská buddhistická Dváravatí a později na jihovýchodě mocná khmerská angkorská říše (od 8. století), jež zasahovala až do oblasti kolem Lopburi.
Thajské národy tvořily původně samostatnou říši na území dnešních jihočínských provincií Jün-nan a S´-čchuan. Říše se nazývala Nan-čao a trvala od 7. do 13. století, kdy byla rozvrácena v r. 1253 nájezdem Kublajchánových hord. Nastalo velké stěhování národů. Thajové postupně infiltrovali dále na jih, kde ostatně již ve 12. století tvořili většinu populace v oblasti centrálních planin v rámci khmerské říše. Khmerské centrum Lopburi se stalo hlavním městem země zvané „Sijam“ – toto jméno bývá někdy interpretováno jako „lidé tmavé pleti“. Do r. 1939 a krátce po 2. světové válce byl oficiální název země Siam.
Království Lan Na
Jinak také Lan Na Thai neboli „thajská země milionů rýžových polí“. Toto království vzniklo v r. 1281 sjednocením Thajů žijících v severních oblastech se starším královstvím Monů. První král Mangrai založil nové hlavní město Chiang Mai. Království Lan Na bylo buddhistické, mnohé kulturní dědictví přejalo od Monů, silné byly i vlivy indické. Vliv buddhismu ještě posílil král Tilok (1441–1487), který dal v Chiang Maji postavit mnoho monumentálních staveb a dal vyrobit nesmírné množství bronzových soch „sedícího Buddhy“. Království vzkvétalo a upadalo podle síly jednotlivých vládců.
Za zlatý věk Lan Na se považuje 15. století. Od konce 16. století začala Lan Na upadat, vyčerpána neustálými válkami s Barmou, říší Lan Sang (dnešní Laos) i mocnou Ayutthajou. Zajímavostí je, že první války začaly kvůli posvátné a mocné sošce „Smaragdového Buddhy“ (dnes uložené v chrámu Wat Phra Keo v Bangkoku). Království Lan Na postupně ztratilo svou moc a sílu. Zůstalo sice nezávislým až do začátku našeho století, ale v závěru již bylo vazalem mocných bangkockých vládců a za Ramy V. bylo včleněno do Thajského království.
Království Sukhothai
Ve 13. století využili Thajci oslabení khmerské moci a pod vedením pozdějšího krále Intraditji založili okolo r. 1238 první nezávislé thajské království Sukhothai. Zprvu šlo jen o malé království lokálního významu, ale za Ramy Khamhaenga (okolo 1279–1298) se rozšířilo v mocnou říši, která zaujímala prakticky celou rozlohu dnešního Thajska, včetně části Barmy a Laosu. Na severu sousedila se spojeneckým královstvím Lan Na. Král Rama Khamhaeng zavedl théravádový buddhismus a je též považován za tvůrce thajského písma. Vytvořil ze Sukhothaje skvělé duchovní a obchodní centrum, zval sem mnichy ze Šrí Lanky a podporoval keramický průmysl pozváním čínských hrnčířů. Po jeho smrti moc říše upadala, až se Sukhothai v r. 1378 stala vazalem mocnější Ayutthaji a v r. 1438 její součástí.
Výstavba Sukhothaje nezačínala na zelené louce. V celé oblasti již byla spousta staveb hlavně z období khmerské říše. Noví stavitelé, ač jiného náboženství, nezničili staré hinduistické chrámové komplexy, ale přidali své typické architektonické prvky, obrazy a sochy. Pro sukhotajské období jsou typické stúpy zdobené na vrcholu poupětem lotosu. Toto období též přináší do stavebního slohu nové prvky – dřevěné střechy, bohatší výzdobu, barevné kachle, dlaždice a jiné keramické ozdoby. Památky v Sukhothaji a okolí jsou považovány za vrchol thajského buddhistického umění a architektury. O sukhothajském období se hovoří jako o zlatém věku thajských dějin. Představuje počátek existence Thajska, jak je známe dnes, mezník thajské historie a období blahobytu a prosperity.
Království Ayutthaya
Ayutthaya byla považována za pohádkové město dálného Orientu, její moc trvala přibližně 400 let a během této doby se vystřídalo 33 králů. Ayutthaya dostala jméno podle indického města Ajódhja, jež bylo rodištěm Rámy, legendárního hrdiny eposu Rámájana. Město založil r. 1351 U Thong, pozdější král, když tehdejší hlavní město Lopburi zdevastovala epidemie neštovic. Její moc stále vzrůstala, až se r. 1378 stalo jejím vazalem i jedno z nejmocnějších thajských království - Sukhothai.
Ayutthaya rozšířila svou moc daleko za hranice dnešního Thajska. V r. 1431 si podrobuje i do té doby mocný Angkor. Město bylo vystavěno na síti kanálů, z nichž některé se dochovaly dodnes. Kolem r. 1650 se počet obyvatel odhaduje na 1 milion. Za krále Naresuana byly navázány kontakty s Evropou (1516 s Portugalskem). Jednu dobu zde žilo čtyřicet různých národností, především Číňané, Portugalci, Dánové, Angličané a Francouzi, kteří měli svá vlastní ghetta. Posílali domů rýži, koření, dřevo a kožešiny.
Ayutthajští panovníci byli schopní politikové. Po dlouhou dobu dokázali udržet nezávislost a ochránit zemi před nápory útočníků. Ayutthaju silně postihly barmské nájezdy, hlavně v l. 1569 a 1760; v r. 1767 pak bylo město po více než ročním obléhání dobyto, zapáleno a prakticky zničeno. Zhruba 30 000 lidí, včetně královské rodiny, bylo odvlečeno. Barmská nadvláda trvala asi jen šest měsíců, než dokázal úspěšný generál Tchaksin dobýt město zpět a dal se korunovat za krále. Vzhledem k tomu, že město bylo úplně zničeno, přesunul své sídlo na jih do města Thonburi (dnes součást Bangkoku).
V období trvání Ayutthayji převládal buddhismus théravádského směru, i když stále akceptoval některé prvky starých hinduistických tradic přinesených v khmerském období, hlavně koncepci dévarádži, neboli zbožštělého krále (monarcha se stal prostředníkem mezi bohem a lidmi). Jen v 15. století bylo v okolí Ayutthayji postaveno na 400 velkých chrámů. Sluneční paprsky odrážející se od pozlacených věží prý oslňovaly do vzdálenosti tří mil. Většina jich však byla zcela zničena při barmském obléhání v r. 1767.
Dynastie Chakri
V r. 1782 smetla revolta krále Tchaksina, který byl prohlášen za šíleného a zabit. Vlády se ujal prominentní vojenský velitel Chao Phraya Chakri pod královským jménem Rama I. Hlavní město přesunul na druhý břeh řeky, a tak začal rozkvět Bangkoku. Od té doby zůstává dynastie Chakri u moci až dodnes. Období něco málo přes 200 let jejich panování se vyznačuje mnoha úspěchy. Od obnovy zdevastované říše, opětovného rozkvětu kultury, a to jak architektury a dekoračního umění, tak i divadla a písemnictví, až po navázání kontaktů se západním světem. Velkým úspěchem bylo odolání kolonizačním snahám různých mocností a obnova náboženských tradic ruku v ruce s přijetím západní vzdělanosti a techniky. Král Rama I. je považován za tvůrce eposu Ramakien, což je thajská dramatická verze starého indického eposu Rámajána. Král Rama IV., zvaný Mongkut, byl před nástupem na trůn 27 let buddhistickým mnichem. Prvním králem, který navštívil Evropu, byl až Rama V. (vládl v l. 1868–1910). Svým synům dopřál i evropské vzdělání.
Moderní dějiny
V r. 1899 byl Siam britsko-francouzskou smlouvou uznán jako nezávislý stát, a to i přesto, že nikdy nebyl faktickou kolonií (jako jediný stát v této oblasti). V r. 1939 byl přejmenován na Thajsko. Ve 2. světové válce se Thajsko podvolilo japonskému tlaku a dovolilo průchod jeho vojsk svým územím, čímž se de facto stavělo proti Velké Británii a USA. Naopak v 50. letech s USA těsně spolupracovalo a např. v l. 1969–72 se jeho jednotky účastnily války o Vietnam na americké straně. Od r. 1979 tolerovalo Thajsko na svém východním území základny jednotek Rudých Khmerů.
Dnes je Thajské království konstituční monarchií. Nejvyšším zákonodárným orgánem je dvoukomorové národní shromáždění (senát a sněmovna reprezentantů). Administrativně se člení na 71 provincií, tzv. changwatů. Král Rama IX. (Bhumibol Adulyadej) je nejdéle vládnoucím panovníkem na světě (od r. 1946).
Jestliže král reprezentuje stabilitu státního zřízení, vlastní thajská politická scéna je doposud spíše příkladem neklidu a chaosu. Po celá desetiletí po druhé světové válce se ve vedení země střídají vojenské a civilní režimy. Naposledy došlo k vojenskému převratu v r. 2006, kdy byl sesazen ministerský předseda Tchaksin Šinavatra, obviněný ze zneužití svých pravomocí k vlastnímu obohacení (Tchaksin byl už předtím úspěšný telekomunikační magnát), mj. velkými daňovými úniky. V následujících volbách v r. 2007 však zvítězila nová strana bývalých Tchaksinových kolegů. V listopadu 2008 vyvrcholily protesty opozice obsazením vládních budov a obou mezinárodních letišť v Bangkoku, načež ústavní soud rozpustil vládnoucí stranu. Tím se změnilo složení parlamentu, a to pro změnu vyprovokovalo k protestům Tchaksinovy příznivce – jarní demonstrace tzv. červených košil v hlavním městě r. 2010 pak vyústily ve střet s vojskem a byly poměrně krvavě potlačeny (zprávy obvykle hovoří o téměř 90 zastřelených a více než 2000 zraněných osobách).
Bizarní zvraty však pokračují: v legislativních volbách v létě r. 2011 zvítězila nová strana Tchaksinovy sestry Yingluk Šinavatrové, již král následně jmenoval novou premiérkou, první v thajských dějinách. Mezitím sám Tchaksin je nadále stíhán zákonem a pohybuje se v zahraničí. Dostal černohorské občanství a v l. 2009–2010 působil jako ekonomický poradce kambodžské vlády – což jen posilílo už tak napjatý vztah mezi dvěma sousedními zeměmi; nástup jeho o 19 let mladší sestry k moci však naopak, zdá se, přispěl k opětnému zklidnění.
