Khmerové jsou tedy hluboce srostlí se svou zemí a jejich pobyt v této oblasti trvá nepřetržitě už několik tisíciletí. Khmerové patří mezi tzv. mon-khmerská etnika (jde o vymezení podle příbuznosti jazyků), která vedle malajských patřila k nejstarším obyvatelům Indočíny. Zatímco v sousedních zemích, a to včetně Thajska, byla tato etnika vytlačena a jejich malé skupiny přežívají dnes většinou už jen v horských oblastech, Khmerové zůstali pány své země a dodnes tvoří 90 % kambodžské populace, takže Kambodžu lze označit za jeden z etnicky nejčistších států celé JV Asie. A přesto dějiny této země vedly neuvěřitelně krkolomnými cestami, od nesmírné slávy angkorské říše, která neměla svého času široko daleko konkurenta, až po neuvěřitelnou autogenocidu v době polpotovského režimu, jehož ozvěna jako by bránila novému vzmachu země i dnes, po dlouhých téměř 30 letech.
První zprávy o státních celcích pocházejí opět především z čínských análů: v 1.–6. století n.l. se zhruba v JV části území Kambodže zformoval stát Fu-nan. Ten měl údajně řadu vazalských států. Rozprostíral se zřejmě především v deltě Mekongu, tj. zasahoval až na jih dnešního jižního Vietnamu. Jaké etnikum však tento stát hlavně reprezentovalo, se s jistotou neví. Čínské prameny hovoří o tmavých obyvatelích s kudrnatými vlasy. Nejdůležitější vykopávky spojené s Fu-nanem byly ovšem provedeny v Oc Eo, dnes právě na území Vietnamu – tam se snad nalézal největší přístav říše. Ve Fu-nanu se vedle hinduistických vlivů prosazoval už i buddhismus. Zatímco Fu-nan zanikl, v 6. století n.l. se začalo vzmáhat několik drobných khmerských městských států v severní části země.
Je sporné, zda hinduistické království Čen-la, známé rovněž hlavně z čínských letopisů, nějakým způsobem nahradilo Fu-nan, či zda se vyvíjelo paralelně, dokonce ani není jasné, zda nešlo jen o pouhý „shluk soupeřících knížectví“. V každém případě můžeme Čen-la lokalizovat právě do severnějších oblastí, než byl Fu-nan. O určité jednotě území by mohly svědčit informace týkající se návštěvy čtyř poselstev Čen-la v Číně v 7. století. Také v té době tu hrál dominantní roli hinduismus, především kult Šivy, i buddhismus však měl silnou pozici. Dá se říci, že tato dvě náboženství spolu v Kambodži existovala – a často soupeřila – ještě po mnoho dalších staletí.
Zdá se, že přinejmenším část Čen-la se poměrně plynule přerodila v to, co bývá dnes nazýváno angkorskou říší. Mnohé svědčí o tom, že v 8.–9. století trpělo toto území nejednotou, a byl to Džajavarman II. (asi 770–834 n.l.), kdo se zhostil role sjednotit Khmery a vybudovat novou, silnou říši. Je však třeba si uvědomit, že v té době zde žila též další etnika, která měla značné ambice – z jihu to byli „Javánci“, což bylo označení pro nějaké malajské skupiny; z východu pak Čamové, s kterými se posléze Khmerové potýkali po celou dobu existence Angkoru. Také Čamové přitom patří – podle jazykové klasifikace – k malajským etnikům.
Sláva angkorské říše
Jména „Angkor“ se užívá jak pro říši, jíž vládli Džajavarmanovi následníci, tak pro soubor monumentálních staveb, jež byly typické pro hlavní města pozdějších panovníků (mezi těmito stavbami je nejznámější Angkor Vat). Angkorské království mělo postupně několik hlavních měst, skoro se dá říci, že co panovník, to nová metropole. Džajavarmanovi II., stejně jako těm, co přišli po něm, se dostalo obřadního vysvěcení od hinduistického kněze. Hinduističtí bráhmani vykonávali množství rituálů souvisejících s královským majestátem, kterými zajišťovali jeho legitimní autoritu a posilovali jeho až náboženský kult. Khmerští panovníci
se stále více stávali polobohy, tzv. dévarádži, tj. božskými králi. Tento náboženský rozměr politické moci se odrazil také ve všech významných stavbách, jež byly většinou pojímány jako pozemské ztvárnění hinduistického vesmíru s dominující horou Méru, v níž podle vžitých představ měli sídlit bozi. Tak např. architekturu Angkor Vatu je třeba vnímat jako přetvoření celého vesmíru do jakéhosi ukázkového mikrokosmu. Centrální „pyramida“ sloužila zřejmě zároveň jako místo, kam se po smrti krále ukládaly jeho památky včetně některých tělesných ostatků (vlasy, nehty).
Jakkoli angkorskou říši (8.–15. století) jsme zvyklí chápat jako jednotnou mocnost, ve skutečnosti i zde docházelo k bojům o moc a bratrovražedným šarvátkám mezi kandidáty na královský post. Po smrti Indravarmana I. došlo k velkým bitvám, z nichž vítězně vyšel Jašóvarman (cca 890–910). Ten přesunul hlavní město do oblasti dnešního Siem Reapu, kde později panovala většina khmerských králů. Jeho říše již sahala dál, než jsou dnešní hranice Kambodže. Jašóvarman vystavěl některé významné stavby a také cestu spojující nové sídlo s původní Hariharálajou (Lolei). Jeho následníci však neudrželi celé území, takže teprve Rádžéndravarman II. (asi 944–968) obnovil říši ve zřejmě ještě větších rozměrech – tehdejší khmerské království dosahovalo možná až do Barmya Číny. Následovaly další rozbroje mezi potenciálními následníky, jež angkorskou říši oslabovaly. Na trůně se vystřídalo několik krátkodobých panovníků. Súrjavarman I. (1010–1050) nejspíše nebyl legitimním následníkem trůnu, usurpoval jej. Přitáhl nejspíše ze západních oblastí. I po něm zůstala řada velkolepých staveb, mj. Západní baraj (vodní nádrž o stranách 8 x 2,2 km).
V 11. století se přiostřily boje se sousední Čampou (jižní a střední Vietnam) a Čamové zřejmě dobyli a vyplenili khmerské hlavní město. Khmerové jim to úspěšně oplatili hlavně za Súrjavarmana II. (1113–asi 1150), který se proslavil nejen jako válečník, ale i jako stavitel Angkor Vatu. Čamové se svými loděmi znovu napadli angkorskou metropoli v půli 12. století, když překvapivě vpluli po řece Sap (Tonle Sap) až do Velkého jezera. Džajavarmanu VII. se podařilo Čamy opět vyhnat a ujmout se vlády nad rozsáhlým územím.
Džajavarman VII. je nejspíš vůbec nejslovutnějším z angkorských králů, rozhodně posledním z těch velikých. Právě tento panovník zřídil nové hlavní město, Angkor Thom s chrámem Bayonem, jenž je mnohými považován za nejzajímavější angkorskou památku. Zhruba od 11. století se v angkorské říši stále více prosazoval buddhismus, a tento vliv je patrný právě na Bayonu. Mnohé buddhistické architektonické a sochařské skvosty však byly poškozeny v době sílícího ortodoxního hinduismu za vlády jednoho z následníků, Džajavarmana VIII.
Posledním významnějším angkorským panovníkem byl Indravarman III. (asi 1295–1308), který se ovšem už musel potýkat s novým soupeřem, s Thajci ze západu.
Mezi dvěma rozpínavými sousedy
Definitivní konec angkorské říše nastal v 15. století, kdy se kambodžští králové přestěhovali z Angkoru do oblasti poblíž Phnompenhu. Byla to jistě i reakce na neustávající tlak Siamu – Angkor byl totiž podstatně zranitelnější tváří v tvář vojenským útokům Thajců. Jakkoli Kambodža měla i nadále pověst bohaté země, už byla jen slábnoucím státním útvarem. Ze země s propracovaným zemědělským systémem se stala zemí, která začala znovu hojně využívat zámořského obchodu. Khmerská říše začala být životně závislá na obchodu, tedy i na cizincích, kteří sem připlouvali. Od 16. století se tu vedle převažujících malajských lodí zastavovaly mj. už i lodi portugalské a španělské.
V témže století došlo k velmi krátké epizodě, kdy se jeden z králů opět pokusil přesunout hlavní město do Angkoru – zřejmě díky tomu, že sousední Siam (resp. království Ayutthaya) byl tehdy velmi oslaben barmskými vpády. Thajci však neochabovali a ještě na konci 16. století stihli vyplenit khmerskou metropoli. V dalších staletích byly vztahy mezi oběma zeměmi napjaté, Khmerové si mír většinou vykupovali podporou, tributy i daněmi. Nutno ovšem říci, že během staletí, i přes svou podřízenost, ovlivnila khmerská kultura thajskou velmi významně. Dá se jen s mírnou nadsázkou říci, že vše, co dnes považujeme za thajskou „vysokou“ kulturu (obřady, tance, chrámové malby, nebo např. hierarchizovaný jazyk), bylo převzato od Khmerů. Nicméně zatímco Thajci i díky tomu zaznamenávali další rozkvět, Kambodža jako by ustrnula.
Od 17. století se navíc pro Kambodžu objevila nová hrozba – Vietnamci. Jejich stát Dai Viet definitivně začal pohlcovat bývalou čamskou říši a rozpínal se směrem na jih, až do delty Mekongu, která dosud patřila Khmerům. Kambodža se ocitla v sevření dvou roztahovačných mocností, které z jejího území stále ukrajovaly, a dokonce o ni mezi sebou sváděly boje. Khmerští králové se střídavě uchylovali k žádostem o ochranu k Vietnamcům nebo Thajcům, podle toho, kdo je právě ohrožoval víc.
Francouzská nadvláda a poválečný vývoj
Paradoxní záchranu v této situaci znamenal příchod Francouzů a podepsání smlouvy o francouzském protektorátu nad kambodžským královstvím v r. 1863. Kdyby k této události nedošlo, o Kambodžu by se asi rozdělili dva soupeřící sousedi. V r. 1887 byla Kambodža začleněna do francouzské Indočínské unie, která zahrnovala i tři části dnešního Vietnamu (od téhož roku) a Laos (od 1899).
Kambodža je jedinou ze tří zemí, která alespoň v počátcích mohla být za přítomnost Francouzů spíše vděčná – každopádně po dlouhé době žila v míru. Postupně však začaly převládat nevýhody – kromě těch, které spojovaly všechny země pod koloniálním jhem (ekonomické vykořisťování, povinné práce, vysoké daně, politický útlak…), tu byl i fakt, že do mnoha vysokých funkcí ve správě byli dosazováni zpacifikovaní Vietnamci – na to byli Khmerové obzvláště citliví, a dodnes jsou. Francouzi se také prohřešili opakovaným nerespektem vůči králi, jenž měl pro zdejší obyvatelstvo nadále auru posvátnosti. Od r. 1904 však už sami přímo jmenovali nové krále a zajišťovali si tak do značné míry i jejich loajalitu. Přesto s postupem času docházelo ke stále rostoucímu odporu, v němž se od 30. let silně angažovalo i buddhistické duchovenstvo.
V r. 1941 vtrhli do Indočíny Japonci, již zavedli jakési dvojvládí – Francouzi si totiž zachovali administrativní kontrolu. Mladý princ Norodom Sihanuk, jenž byl jmenován novým králem, se po porážce Japonců pokusil v r. 1945 vyhlásit nezávislost, ale už rok nato musel znovu přistoupit na francouzský protektorát, který trval až do r. 1954, kdy odešli z Indočíny i Francouzi, což stvrdily tehdejší Ženevské dohody. Sihanuk symbolicky abdikoval ve prospěch svého otce, a sám jako pouhý „občan“ založil politickou stranu, zkráceně zvanou Sangkum, která okamžitě zvítězila v parlamentních volbách. Dalších patnáct let zůstal Sangkum u moci, a po smrti krále Suramarita v r.1960 se Sihanuk sám znovu dosadil do čela země, totiž do nově zřízené funkce „hlavy státu“.
Sihanukova faktická – a autokratická – vláda byla však vykoupena tvrdým postupem proti všem skutečným i potenciálním oponentům. Řada z nich byla zlikvidována i fyzicky. Jak dokazuje historik Philip Short, politické násilí bylo běžnou součástí kambodžského života už za Francouzů, již poměrně běžně zabíjeli a mučili i obyčejné lidi. Stejně se chovali i některé khmerské odbojové skupiny, které proti francouzské nadvládě bojovali – ničili a znásilňovali ve vesnicích, jež neprokázaly dostatečnou vstřícnost vůči nim. Neúcta k lidskému životu se táhla celými desetiletími, a časem měla vyústit až v polpotovský režim.
Kořeny národní tragédie – vstup Američanů na scénu
V době, kdy se celý světový vývoj podřídil zájmům několika velmocí, se Kambodža dostala do sféry zájmu Američanů. Sihanuk nedůvěřoval USA, a měl k tomu řadu dobrých důvodů – mj. ten, že právě Američané de facto podporovali jihovietnamský a zároveň thajský režim – z obou stran se Kambodža už dlouho cítila ohrožena. Sihanuk se pochopitelně obrátil o pomoc k socialistickým velmocem – Číně a SSSR, což mu pomohlo udržet pro Kambodžu určitou stabilitu. Dokonce podnikl znárodnění bank a finančních institucí a zavedl kontrolu nad zahraničním obchodem. Od půle 60. let však Kambodža byla chtíc nechtíc vtažena do americké války ve Vietnamu. Třebaže oficiálně zůstávala neutrální zemí, potají dovolila severovietnamské (komunistické) vládě, aby přes její území (tzv. Ho Či Minovou stezkou) posílala dodávky zbraní a munice pro Národní frontu osvobození jižního Vietnamu. Sama pak poskytovala potraviny pro guerillu v jižním Vietnamu.
Američané v r. 1969 začali bombardovat rozsáhlé, především civilní oblasti Kambodže, a jejich akce pokračovaly i v dalších 4 letech. Při těchto dodnes ne zcela přiznaných leteckých akcích údajně zahynulo víc než 100 tisíc Kambodžanů – některé odhady hovoří dokonce až o 250 tisících. Lidé utíkali z venkova a stahovali se především do Phnompenhu. Není divu, že levice získávala stále více sympatií většiny lidí, což mělo ovšem brzy vyústit v další tragédii.
V r. 1970, v době Sihanukovy cesty do zahraničí, provedli generál Lon Nol a princ Sisovath Matak s podporou Američanů vojenský puč. Lon Nol vyhlásil republiku a zavedl tvrdý režim, který měl na svědomí další desetitisíce mrtvých a jenž se mu navíc i přesto začal vymykat z rukou. Levicové skupiny stále hustěji organizovaly odboj. Válka se tak z Vietnamu pomalu přesunula i do Kambodže, kde v podstatě vypukl další konflikt. Obvyklé odhady hovoří o tom, že na přelomu 60. a 70. let zahynulo násilně okolo 600 tisíc Kambodžanů. Velká část komunikací byla zničena, třetina Kambodžanů přišla o domov, tři čtvrtiny hospodářských zvířat uhynuly.
Odpor lidu vůči režimu nabýval na síle – sešli se v něm jak levicové síly, tak příznivci Sihanuka. Mezi nimi i skupina tzv. Rudých Khmerů. Právě ta si brzy vydobyla vedoucí postavení v odboji. V r. 1975 už šlo o několik desítek tisíc přívrženců, již byli důkladně zpracováváni a připravováni na své úkoly. Osvobození Phnompenhu partyzánskou armádou Rudých Khmerů, kteří si během let získali spoustu příznivců, mělo přinést pro celou Kambodžu konečně úlevu. Mnozí lidé v Phnompenhu je byli ochotni nadšeně vítat. Jednotky Rudých Khmerů vstoupily do hlavního města 17. dubna 1975. Úleva však nenastala.
Éra Rudých Khmerů
Příchod Rudých Khmerů do Phnompenhu byl víc než radikální: během dvou dnů vylidnili celé téměř dvoumilionové město a všechny jeho obyvatele vyhnali na venkov. Měla přijít očista celého národa – zkažení lidé z měst měli projít praktickou převýchovou při rolnické práci. Dostali označení „nový lid“, v opozici vůči lidu „starému“, který měl reprezentovat kladné, totiž tradiční hodnoty. Důvodů k tomuto extrémnímu kroku se našlo dost: jednak tím Rudí Khmerové hned v počátku pevně uchopili moc, která by se jim jinak asi brzy vymkla, a de facto znemožnili jakýkoli skupinový odpor –rozdělili dokonce i rodiny a přesunovali je do různých končin země, aniž lidé měli informace o svých příbuzných. Dalším důvodem měla být obroda Kambodže a posílení zemědělství, jež bylo tradičně v zemi hlavním zdrojem obživy. Po dlouhých letech válek a masovém exodu lidí z venkova do měst, kdy byla země zároveň do značné míry zplundrovaná, měl takový krok své oprávnění. Vůdci Rudých Khmerů chtěli vytvořit izolovanou, soběstačnou Kambodžu, která už nebude nikým zvenčí vykořisťována a zneužívána. Ideál je ovšem jedna věc, praxe druhá.
Způsob, jakým k tomu došlo, byl velmi drastický: lidé byli zbavováni svého majetku, rodiny rozervány, všichni intelektuálové programově likvidováni jakožto největší potenciální hrozba. Rudí Khmerové uskutečnili zřejmě nejtotalitnější režim v dějinách lidského druhu. Byl zrušen osobní majetek, ale i peníze. Byla zrušena identita každého jedince – hned v prvních dnech byly zničeny veškeré průkazy totožnosti. Každý jednotlivec náhle podléhal přísné kontrole i v nejmenších detailech. Kdo se znelíbil, mohl být okamžitě zlikvidován. Zhroutila se zdravotní péče, obrovské množství lidí umřelo na nemoci nebo podvýživu – snaha oživit zemědělství se totiž minula účinkem, neboť ji vedli diletanti. Všichni odborníci byli vnímání jako lidé nakažení buržoazními mravy, proto neměli možnost své schopnosti uplatnit; ze strachu o holý život je naopak museli dokonce tajit.
Je příliš zjednodušující hovořit v případě režimu Rudých Khmerů o komunismu – tento režim se totiž ostatním tak zvaně komunistickým režimům podobal jen vzdáleně. Jeho obludnost byla absolutní a vycházela z řady ryze kambodžských specifik. Pol Pot a jeho suita, která stála v čele Rudých Khmerů, měla jen matné povědomí o marxisticko-leninských teoriích a vybrala si z komunistických idejí jen to málo, co se jí hodilo. Víc než o abstraktní teorie se opírali o praxi a metodu pokusů a chyb. Jak pravil Pol Pot: „Naše situace byla naprosto odlišná od jiných zemí.“ Hlavní pro něj bylo, že si Khmerové po dlouhých staletích opět vládnou sami. Velkou inspiraci našel on i jeho přátelé už v době svých studií ve Francii 50. let: byla jí francouzská buržoazní revoluce. Další nápady převzali z Mao Ce-tungovy příručky O nové demokracii. Snad i proto Pol Pot sám rád užíval slova „demokracie“ a vetknul jej i do názvu svého státu.
Celá léta nikdo netušil, kdo stojí v čele celého režimu. Přezdívka Pol Pot (vl. jménem Saloth Sar) vyšla navenek až po delší době, a dokonce ani při reprezentačních cestách do Číny, která jediná Rudé Khmery podporovala (i když s výhradami, a jen jako protiváhu Vietnamu), nikdo z hostitelů netušil, že právě on je tím hlavním. Součástí polpotovské totality bylo neustálé utajování na všech úrovních. I to přispělo k tomu, že se Pol Potovi a jeho druhům Khieu Sampanovi, Ieng Sarymu ad. vymkla kontrola nad Kambodžou z rukou – v některých regionech se určité složky Rudých Khmerů chovali jako krutí samovládci bez větší konzultace s vedením.
Veškeré odhady jsou jen orientační: za necelé čtyři roky polpotovského režimu bylo zabito či zahynulo jistě víc než milion lidí, možná až dva, což činilo zhruba třetinu celé kambodžské populace. Toto „peklo“ ukončil až vpád vietnamských vojsk v r. 1979, proti němuž tehdy západní svět vehementně protestoval. Vietnamci zareagovali na to, že jednotky Rudých Khmerů začaly vtrhávat na vietnamské území a masakrovaly celé tamní vesnice. Ať už vietnamská vojska vtrhla do Kambodže z jakýchkoli důvodů (přeci jen měl Vietnam vždy regionální mocenské ambice), je nezpochybnitelným faktem, že tuto zemi v podstatě osvobodila.
Po roce 1979
Vietnamci dosadili loutkovou vládu vedenou provietnamskými činiteli, jako byli Heng Samrin nebo Hun Sen. Klid v zemi byl jen zdánlivý, proti novému režimu se ustavilo několik odbojových skupin, mezi nimi i zbytky Rudých Khmerů, které se znovu stáhly do lesnatých oblastí. Některé skupiny pak podporovalo i Thajsko.
V r. 1989 se vietnamské jednotky z území Kambodže stáhly. V r. 1991 proběhla v Paříži mezinárodní jednání i za účasti opozičních frakcí, při nichž byla podepsána dohoda o urovnání konfliktu v Kambodži. Brzy na to byly do země poslány síly OSN, jež měly připravit podmínky pro nové volby. Rok 1991 byl zároveň i rokem návratu prince Norodoma Sihanuka z exilu – o dva roky později byl znovu prohlášen králem. Zůstal jím až do r. 2004, kdy předal funkci svému synovi Norodomu Sihamonimu, bývalému vyslanci země při UNESCO.
Jako král navštívil Norodom Sihamoni v r. 2006 i Českou republiku, kde kdysi strávil své dětství – královští rodiče totiž v době exilu rozeslali své děti do různých koutů světa, aby se jim dostalo vzdělání. Sihamoni strávil dětství a jinošství v Praze, kde úspěšně vystudoval balet a pedagogiku. Umí výborně česky. Jeho pozice krále v dnešní Kambodži je však pouze symbolická, bez většího vlivu na politické dění.
Kambodža se jen těžko vzpamatovává z desetiletí plných utrpení. Autoritářský Hun Sen a další lidé vedoucí politiku země jsou známi svou zkorumpovaností a dosud jsou částečně navázáni na oficiální vietnamskou linii. Třebaže smrt Pol Pota v r. 1998 symbolicky dala signál k ukončení existence Rudých Khmerů, dodnes jejich zbytky – už víceméně mírově – ovládají určitá místa v západní Kambodži. Velká část okrajových území je dosud plná nášlapných min, což činí z Kambodži jednu z nejnebezpečnějších zemí světa. (Turisté se však pohybují vesměs v bezpečných oblastech.) Hospodářství státu je dodnes do značné míry založeno na humanitární pomoci zvenčí. Velká část obyvatel pod 30 let vyrostla jako sirotci. Nedostatek zdravotní péče i informací o prevenci vedly k tomu, že jsou zde téměř 4 procenta obyvatel nakažena virem HIV, což představuje zřejmě nejvyšší procento v širokém dalekém okolí, možná i v Asii vůbec. Dožitý věk průměrného Kambodžana nedosahuje ani 60 let.
