Čínské znaky byly zpočátku používány pro zápis japonštiny pouze foneticky (podle výslovnosti znaku), bez vztahu ke skutečnému významu znaku. Protože se ale mnoho čínských znaků čte stejně nebo velmi podobně, bylo čtení textů psaných někým jiným velmi obtížné. Postupem času se japonští vzdělanci propracovali zpět k používání znaků podle jejich významu a vznikly takzvané sino-japonské složeniny (slova psaná čínskými znaky dle jejich významu a čtená fonetickou výbavou japonštiny – výslovnost čínštiny a japonštiny se velmi liší).
Přesto však existovala řada slov čistě japonských, pro něž znaky nebyly, a gramatické prvky, které se v čínštině nevyskytují (hlavně koncovky sloves) a jež bylo třeba v psané japonštině zaznamenat. Za tímto účelem zjednodušili Japonci čínské znaky na nejvyšší možnou míru, a tak vzniklo japonské slabičné písmo kana. Kana vznikla téměř současně ve dvou verzích: hiragana, kterou vytvořily vzdělané ženy z nejvyšších vrstev, a katakana, kterou naopak vytvořili vzdělaní muži. Obě se používají dodnes. Kulatější a pohlednější hiragana jako hlavní písmo japonštiny, hranatá a ostrá katakana pro slova cizího původu a jako kurzíva pro zdůraznění v textu. V běžném japonském textu se tedy setkáte se čtyřmi druhy písma: upravenými čínskými znaky kandži, hiraganou, katakanou a arabskými číslicemi, které dnes prakticky vytlačily trochu těžkopádné psaní číslic znaky.
Pro názvy v této příručce (i v programu zájezdu) je používán přepis pomocí české transkripce. Výslovnost japonštiny není nijak zvlášť obtížná, a pokud budete názvy číst tak, jak jsou dále v textu přepisovány, Japonec vám bude bez větších potíží rozumět.