Teherán je hlavním městem Íránuod r. 1789, kdy sem přenesl své sídlo qádžárovský vládce Mohammad Áqá Chán poté, co zavraždil posledního zandského vládce v Šírázu. Rozkládá se na úpatí pohoří Elborz, v nadmořské výšce 1200 m n.m. (jižní část Teheránu) až 1800 m n.m. (severní část). Je centrem stejnojmenné provincie a sídlem nejvyšších úřadů Islámské republiky.
Na začátku 19. století měl kolem 50 000 obyvatel. K velkému rozvoji města došlo za vlády dynastie Pahlaví ve 20. století. Kolem r. 1956 mělo město kolem 1,8 milionu a o deset let později už 2,72 milionu. V r. 2006 v něm žilo 7 797 520 obyvatel, v širším okolí metropole, zhruba totožným s hranicemi provincie, pak 13 413 348 lidí. Chudinská jižní část metropole je v ostrém kontrastu s moderní částí rozloženou na severu. Platí, že čím více je byt na severu, tím je dražší.
Múzeje mellíje Íráne bástán (Národní muzeum)
Sestává ze dvou částí – archeologického muzea a muzea islámského umění. Bylo založeno v r. 1937 a nachází se poblíž budov ministerstev a jiných administrativních staveb.
V archeologickém muzeu se nachází prehistorické vykopávky a památky z doby sásánovské a achajmenovské říše. Velmi cenná je keramika nalezená v Teppeje Sialk u Kášánu z 16.–11. století př. Kr., dále terrakotové figurky zvířat ze stejné doby, pocházející z oblasti Kaspiku a íránského Ázerbajdžánu, dále několik lorestánských bronzů z 8. století př. Kr. a známý jemně zdobený pohár s okřídlenými berany z 10. století př. Kr. V muzeu se nachází kopie Chamurrapiho zákoníku, aby bylo připomenuto, že byl nalezen v Súsách. Jeho originál je umístěn v Louvre. Dále je možno shlédnout kachlíky, reliéfy a hlavice sloupů nalezené v Persepoli a Súsách. Mozaiky, domácí náčiní, mince a šperky pochází z doby Achajmenovců a Sásánovců. Muzeum islámského umění bylo, nebo dosud je v rekonstrukci.
Káche Golestán (Palác Golestán)
Jeho počátky sahají již do safíjovské doby, ale dnešní podobu získal až po rozsáhlých přestavbách za dynastie Qádžárovců (1794–1925). Z objektů v areálu je nejvýznamnější audienční palác z dob Fath Alího Šáha (1797–1834), v němž se až do 20. století nacházela oficiální rezidence perských šáhů (dnes muzeum), a Tachte marmar (Mramorový trůn) Fath Alí Šáha, na kterém byli vládcové z dynastie Qádžárovců i Pahlaví korunováni.
Bázár
Je situován jižně od paláce Golestán. Je velmi rozlehlý, složitě strukturovaný, většinou krytý. Zavírá se hned po setmění. V něm se nalézá Masdžede šáh (Šáhova mešita). Mešita pochází z let 1809–1824. Do jejího vnitřního dvora vedou čtyři mohutné vstupy – ívány.
Múzeje džavaharát (Muzeum klenotů)
Muzeum klenotů bylo založeno v r. 1937. Nachází se v trezoru íránské národní banky. Podle mineralogů a klenotníků má toto muzeum nejbohatší sbírku klenotů na světě. Klenoty byly majetkem mnoha králů a dobyvatelů. Podle nápisů na klenotech je historie klenotů datovatelná do doby safíjovských vládců (1502–1736). Safíjovští vládcové získávali klenoty v Indii, osmanské říši i v Evropě. Za vlády šáha Hosseina, posledního safíjovského vládce, vpadl do Íránu afghánský válečník Mahmúd a část pokladu Safíjovců odvezl do Afghánistánu a Indie. Nádir Šáh z rodu Afšárovců podnikl v r. 1738 tažení do Indie a přivezl s sebou obrovské bohatství, o které oloupil mughalské vládce v Dillí. Mezi naloupenými poklady byly i dva největší diamanty světa –Kúhe núr(Hora světla) a Darjáje núr(Moře světla), a také pověstný mughalský paví trůn zdobený diamanty. Diamant Kúhe núr se po složitém putování dostal do rukou Britům a stal se součástí britských korunních klenotů. Velká většina klenotů byla nashromážděna qádžárovskými vládci (1794–1925).
Ve více než čtyřiceti vitrínách se nachází klenoty nevyčíslitelné hodnoty – jednotlivé drahokamy, mince, šperky, koruny, předměty denní potřeby a také dva trůny a diamantový glóbus. Glóbus byl zhotoven v r. 1869 na rozkaz Náseroddínšáha. Váží 34 kg, jeho kostry a podstavec jsou ze zlata a je v něm zasazeno 51 366 drahokamů. Diamant Darjáje núr je možno shlédnout a je největším růžovým diamantem na světě, má 182 karátů. Měří 25 x 10 x 38 cm. Po straně je na něm vyryté jméno qádžárovského vládce Fath Alí Šáha.
Bordže Ázádí (dříve Šáhjád – „Šáhův památník“)
Památník postavený r. 1971 šáhem Mohammadem Rezou Pahlavím na památku 2500 let trvání perského impéria, počítáno od začátku vlády achajmenovského vládce Kýra Velikého. Šáh kladl důraz na dlouhé trvání perské historie a starou Persii, což bylo Íráncům cizí. Naopak přehlížel vše islámské, což bylo jedním důvodem úspěchuislámské revoluce. Právě na Náměstí Ázádí se scházely davy protestujících v době islámské revoluce v letech 1978–1979. Také v letošním roce se Majdáne Ázádí stalo místem protestů proti výsledkům prezidentských voleb.
Káche Saadábád (Saadábádský palác)
Tento palác se nachází na severu Teheránu ve čtvrti Velendžak. Nechali si ho vystavět vládcové z dynastie pahlaví Rezá Šáh a jeho syn Mohammad Rezá Šáh. V parku o rozloze 410 ha bylo postaveno několik budov, které po útěku šáha v době islámské revoluce v r. 1979 znárodnila islámská republika. Bylo zde vytvořeno muzeum, které bylo otevřeno pro veřejnost v r. 1984. Muzeum se skládá ze sedmi budov: etnologické muzeum, muzeum malířství, Zelený palác, Bílý palác, vojenské muzeum a další.
Etnologické muzeum – Tato stavba sloužila jako rezidence Mahmúda Rezy, bratra posledního šáha.
Káche sabz (Zelený palác) – byl postaven Rezou Šáhem r. 1925. Nachází se v něm cenné vnitřní vybavení – perské koberce, evropský nábytek a sklo. Zde byl podepsán saadábádský pakt.
Káche sefíd (Bílý palác) – Je nazýván také národní palác. Nechal jej vystavět Rezá Šáh, který zde sídlil se svým dvorem. Za jeho syna Mohammada Rezy se zde odehrávaly ceremonie a byly přijímány státní a soukromé návštěvy. V r. 1982 byl palác přeměněn na muzeum. Před palácem jsou umístěny obrovské boty, jediné co zbylo z obrovské sochy Rezy Šáha. Palác je směsicí evropského a perského umění, vkusu i nevkusu. V přijímací jídelně v 1. patře se nachází vzácný perský koberec, který je jedním z největších koberců zhotovených v Íránu. Měří 145 m² a je kopií koberce, který se nachází v hrobce Šejcha Safího v Ardabílu. Největší místností paláce je přijímací sál v přízemí. Koberec, která je tam umístěn, měří 243 m². Lustry, skleněné nádobí a některá zrcadla pochází z bývalého Československa, které mělo navázáno s Íránem Mohammada Rezy Šáha obchodní vztahy. Nábytek byl dovezen z Evropy, většinou Francie, Německa nebo Itálie.
Árámgáhe Hazrat Abdolazím (Hrobka Hazrat Abdolazím)
Tato hrobka je nejvýznamnějším šíitským náboženským místem v Teheránu a oblíbeným místem poutí šíitů. Nachází se v Šahre Rej, městě, které bylo připojeno k Teheránu a nyní je jeho jižním předměstím. Hazrat Abdolazím byl potomkem druhého šíitského emáma Hasana. Stal se mučedníkem, tzn. zemřel násilnou smrtí v Reji, v 9. století. Bylo mu zde vystavěno ve 14. století nádherné mauzoleum. Vedle jeho mauzolea se nachází ještě další dvě – Emámzade Hamza, kde je pohřben Hazrat Hamza, bratr emáma Rezy z Mašhadu a Emámzade Táher, syna Hazrat Sajjeda.
Celá hrobka spolu s mešitou mají neuvěřitelnou výzdobu z milionů zrcátek a sklíček. Takovýto způsob výzdoby mešit a hrobek je velmi oblíbený u íránských šíitů. Zrcadlová výzdoba pochází z 19. století. Hrobka má několik nádvoří s obrovskými ívány a několik minaretů. V areálu je několik hrobů qádžárovských vládců, duchovních (ulemá) a jiných osobností, např. básníků, národních hrdinů... Na jedné z pátečních modliteb zde byl zavražděn v r. 1896 qádžárovský vládce Náseroddín Šáh.
Árámgáhe Emám Chomejní (Hrobka Emáma Chomejního)
Je postavena na nejjižnějším konci Teheránu vedle silnice do Qomu. Harame Motahar (Místo odpočinku) je místem posledního odpočinku vůdce islámské revoluce Emáma Chomejního. Monstrózní hrobka, dosud nedostavěná, je největší nenáboženskou moderní stavbou v Íránu.
Behešte Zahrá
Vedle hrobky Emáma Chomejního se nalézá teheránský hřbitov. V jedné jeho části jsou pohřbeni mučedníci, tj. ti, kdo padli v irácko-íránské válce.