Přírodně je provincie velmi pestrá – najdeme zde jak oblasti ležící pod úrovní moře, tak i velehory kolem 5000 m nadmořské výšky, poušť i ledovce. Geografickou dominantou Xinjiangu je poušť Taklamakan s Tarimskou pánví (nachází se zde čínská atomová střelnice).
Dějiny této části světa jsou vyplněny nepřehlednými válkami mezi jednotlivými etniky, do kterých čas od času zasahovaly čínské dynastie snažící se kontrolovat oázy na hedvábnécestě. V 18. století obsadili tuto oblast Mandžuové a připojili ji ke svému impériu, jehož centrem byl Peking. Mandžuové se však v průběhu následujícího století, podobně jako mnozí další dobyvatelé před nimi, počínštili tak dokonale, že zapomněli i svůj rodný jazyk a přijali za vlastní čínštinu. Je paradoxní, že mandžuština zanikla v jejich vlasti – Mandžusku, ale uchovala se jako živý jazyk pouze mezi zbytky mandžuských posádek lokalizovaných právě v Xinjiangu. Mandžuské impérium zaniklo v r. 1911 a z jeho trosek vzešla Čínská republika. Díky tomu je dnes Xinjiang, nebo chcete-li, Východní Turkestán, součástí ČLR.
Ve 2. polovině 19. století projevovali o tuto strategicky významnou oblast zájem Britové, kteří se sem tlačili od jihu, a Rusové, kolonizující Střední Asii. Západní hranice provincie, a tím i západní hranice ČLR, je výsledkem tajných smluv, které mezi sebou tyto dvě mocnosti na úkor Číny uzavřely, případně nerovnoprávných smluv vnucených Mandžuům v době, kdy se nebyli schopni bránit. Obě mocnosti, jak Británie, tak Rusko, také ve vlastním zájmu podporovaly separatistické tendence místního obyvatelstva, naposled Rusové po r. 1945. Žádná z těchto akcí nebyla dovedena do konce. Ještě v dnešní době čas od času vzplanou v Ujgurské AO příležitostné menší nepokoje proti čínskému vlivu, ale jsou většinou velmi rychle potlačeny.
