Britové, Američané a Francouzi zde zbudovali nejvýznamnější hospodářské centrum ve východní Asii. Tím Šanghaj zůstala až do začátku čínsko-japonské války v r. 1937. Skládala se z francouzské koncese a z tzv. mezinárodního settlementu (vznikl spojením anglické a americké koncese). Kolem těchto čtvrtí, zbudovaných v koloniálním stylu, se rozkládalo chaotické čínské město, z velké části sestávající z chatrčí a provizorních příbytků, ve kterých žila chudina dohnaná do Šanghaje ze svých bídných domovů, rozvrácených živelnými pohromami a válkami. Tito lidé se stali směšně levnou pracovní silou v továrnách provozovaných zahraničními majiteli. Koncentrace průmyslového proletariátu způsobila, že Šanghaj se stala přístupnou agitacím nositelů hnutí za sociální, ale i národní osvobození a dějištěm mnoha protestních akcí, jako např. bojkotu japonského zboží, generálních stávek apod. Tím se atmosféra v Šanghaji podstatně odlišovala od atmosféry ostatních oblastí Číny.
Agitátoři za sociální a národní osvobození také připravili v r. 1927 půdu pro příchod Národní revoluční armády vedené stranou Kuomintang. Ten se však v této kritické chvíli rozštěpil na levé a pravé křídlo. Převahu získalo pravé křídlo v čele s vrchním velitelem armády Čankajškem, jenž se spolčil se šanghajským podsvětím a s jeho pomocí odborové předáky, kteří ho přivítali jako osvoboditele, fyzicky zlikvidoval. Za vlády Kuomintangu se Šanghaj stala městem ovládaným tzv. zeleným gangem, jehož bohatství i politická moc pocházely z prodeje opia a z provozování nevěstinců. Stala se rájem Číňanů, kteří napodobovali život cizinců v tom nejhorším vydání, ale i různých pochybných existencí, jež se sem stahovaly z celého světa.
V r. 1937 obsadili Japonci čínské čtvrti Šanghaje. Koncese nechali nedotknutými až do přepadení amerických tichomořských základen v prosinci 1941. Po okupaci cizineckých čtvrtí se město stalo vězením pro všechny cizince, kteří z něho nestačili včas odejít. Jeho hospodářská sláva zanikla a již se nikdy v plné síle neobnovila. Exteritorialita cizinců na území Číny byla zrušena v r. 1943 a koncese se po válce už neobnovily.
Za vlády komunistů se Šanghaj v několika případech stala hlásnou troubou Mao Zedonga (Mao Ce-tung) v době, kdy jeho názory nebylo možné prosadit v Pekingu. Nejmarkantněji se to projevilo v počátcích tzv. Velké proletářské kulturní revoluce, kdy zde bylo zahájeno několik ideologických kampaní, které se pak rozšířily po celé zemi.
Pro turisty je nejzajímavější centrum bývalého mezinárodního settlementu s nábřežím Bund a hlavní třídou Nanking (Nanjing; Nan-ťing) a zbytek starého čínského města se zahradou Yuyuan (Jü-jüan). Vynechat by se neměl ani chrám Nefritového Buddhy s 2 m vysokou a 1000 kg vážící sochou Buddhy, která je vytesána z jediného kusu nefritu. Chrám pochází z r. 1918 a je centrem buddhistického života ve městě.
Nová historie Šanghaje se datuje od r. 1990, kdy magistrát vyhlásil ambiciózní program nové ekonomické zóny na východním břehu řeky Huangpu (Chuang-pchu) – Nový Pudong (Pchu-tung). Výstavba nové Šanghaje je v současnosti považována za nejzdařilejší z čínských projektů na modernizaci velkých měst. Návštěvníky ohromí zejména relativně novou dominantou – věží SWFC (Shanghai World Financial Center), která byla uvedena do provozu v létě 2008 a se svými 492 metry se stala nejvyšší čínskou budovou. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 474 m, vyrobené z 12 mm silného tvrzeného skla, je úžasný pohled na celou Šanghaj. Druhou nejvyšší budovou se 422 metry je pak věž Jinmao (Ťin-mao).
Světovým technickým unikátem je také Maglev – nejrychlejší vlak na světě, který jezdí na principu magnetické levitace. Od roku 2004 funguje v Šanghaji jediná taková komerční trať na světě, a to mezi městem a mezinárodním letištěm Pudong. Vlak překoná trasu dlouhou 30 km za 8 minut průměrnou rychlostí přes 220 km/h a na několik vteřin dosáhne i nejvyšší rychlosti v běžném provozu 431 km/h.
V roce 2010 měla Šanghaj „lákadlo“ navic – od 1. května do 31. října se zde konala Všeobecná světová výstava EXPO pod ústředním tématem „Lepší město – lepší život“.
