Nevýhoda byla v tom, že často vznikala potřeba převádět přepis z jednoho systému do druhého, a ne každý autor tomu věnoval dostatečnou pozornost. My jsme to zažili především v době, kdy o Číně psali „rádobyodborníci“, kteří své znalosti čerpali většinou přes ruštinu. Přepisy jednotlivých názvů a jmen v české a ruské transkripci se od sebe lišily natolik, že nejen čtenář, ale často ani pisatel nerozpoznal, že se za nimi ukrývá jedna a táž osoba či zeměpisný název.
Pinyin (pchin-jin)
V 50. letech vypracovali čínští odborníci vlastní čínský systém přepisu znaků do latinky, tzv. pinyin, který se postupem doby stal mezinárodně uznávaným a obecně používaným. Nám je zatěžko českou transkripci opustit, na druhé straně nemůžeme pinyin ignorovat, neboť se s ním setkáváme v cizojazyčných textech. I vy jste se s ním jistě setkali v anglicky či jiným jazykem psaných materiálech o Číně a budete se s ním setkávat i v Číně. Proto je nutné naučit se alespoň základní pravidla výslovnosti pinyin. V této příručce požíváme přepis pinyin a v závorkách český přepis, který se blíží originální výslovnosti. Prosím, nezavádějte do čínštiny anglickou výslovnost, jako to dělají Američané a spolu s nimi někteří naši „světaznalí“ redaktoři. Např.: hlavní město Peking – v přepisu do pinyin Beijing – se čte správně [Pej-ťing], v žádném případě [Beidžing]. Zní to strašně a Číňan tomu stejně nerozumí. Hlavní zásady výslovnosti pinyin: znělé souhlásky se čtou jako neznělé a neznělé jako aspirované (s přídechem), tedy: b = p, p = pch; d = t, t = tch; g = k, k = kch; dále h = ch, q = čch, r = ž, j = ť, zh = č, ch = čch, x = š, y = j.