Ani nevím odkud začít. Na jedné stránce není možné popsat všechny zážitky a hlavně – když se podívám zpět, hodnotím po delší době už všechno úplně jinak. Co mi na začátku přišlo neuvěřitelné, o čem jsem sáhodlouze vyprávěla a rozepisovala se, mi dnes přijde poměrně normální. Časem se nám všední věci okoukaly, ale stejně nás každý den něco překvapilo. Nechci líčit Čínu jako nepředstavitelnou zemi, kde se nedá trvale žít. Právě naopak. Je těžké se vyjadřovat objektivně, všichni jsme ovlivněni vlastními dojmy, každý zažil něco jiného, jde o to, jak takovou zkušenost vnímám já.

Čína a já

Když jsem se vrátila domů, přišlo mi všechno v Čechách nezajímavé, fádní, bez lesku. Jen jsem si stěžovala, kritizovala Čechy, náš dopravní systém, lidi v okolí. Byla jsem Čínou tak nadšená, chtěla jsem se tam hned vrátit. Dokonce jsem byla v té době přesvědčená, že bych tam mohla žít. Zajímavé je, že jsem si toho všimla u každého, kdo se po dlouhé době odtamtud vrátí zpátky. Líbí se mu tam tolik věcí, lidé, jejich přístup, zákony, jídlo i bydlení. Cokoliv. Život tam byl snadný, studentské prostředí a večírky – na konci jsme měli pocit naprosté svobody, vždyť jsme mohli dělat vše, co jsme chtěli, beze strachu, že nás zavřou nebo dají pokutu. Ale ruku na srdce. Po pár letech by nám asi vadily úplně stejné věci, na jaké poukazujeme tady. Anebo by šlo o něco jiného? Vezměme to ale popořadě...

Cesta na kolej - první dojmy z říše Středu

První problém nastal už na letišti. Byly jsme unavené – koho by nevyčerpala tak dlouhá cesta? Fax jsme poslaly, měl by nás snad někdo čekat, honilo se nám hlavou. Vyšly jsme do příletové haly, ale nikdo cedulku s našimi jmény nedržel. Ale nevadí, vezmeme si taxíka nebo určitě jede nějaký autobus. Jsme přece v civilizaci, ne? A ve dvou to je v pohodě. Za chvíli v hale skoro nikdo nezbyl, jen jsme si všimly dvou Číňanů, kteří drželi v ruce cedulku s něčím v azbuce. Naše plány nakonec přerušili právě tito dva, když za námi přišli a začali na nás v ruštině... Cože? To jsme v Rusku, či co? Po vyslovení našich jmen jsme pochopily, že opravdu čekají na nás a bylo jasné, že se spletli už v kanceláři, kde podle jmen mysleli, že jsme Rusky. Po rozpačitém rozhovoru v čínštině jsme nasedly do auta, které nás odvezlo na koleje. Naštěstí na nás v kanceláři čekal Mr. Want, který nás k našemu potěšení přivítal bezvadnou angličtinou a odvedl do pokojů. Pomyslely jsme si, že je to skvělé, že každý tady určitě mluví anglicky, takže žádný stres.

Elektřina na příděl aneb jiný svět

První dojmy byly spíše neutrální, možná jsem cítila dokonce i zklamání. Všude auta, domy, silnice, obchody... žádná exotika, vždyť je to jako u nás. Ale co jsem čekala? Pokoj byl strohý jako v hotelu, dvě postele, záchod, televize, nic víc nic míň. Vlastně to byl větší komfort, než jsem měla na koleji v Čechách. Ale anglicky bohužel nikdo neuměl. Paní uklízečky na kolejích mluvily tak rychle, že jsme na sebe jen zíraly a opravdu ničemu nerozuměly. Pomocí gestikulace jsme se po pár minutách dozvěděly, kde je vysavač a proč nám nejde elektřina. Tu si totiž musíme zaplatit – a ne na měsíc dopředu, prostě vložíme částku, a až bude vyčerpaná, tak zaplatíme znovu. Může kdykoliv dojít, bez varování. Výborný zážitek – jít na recepci v županu a s namydlenou hlavou kvůli zaplacení poplatku.

Paranoia v ČLR

Určitě nás odposlouchávají, vím to. Včera mi vypadnul skype, když jsem si už čtvrt hodiny v kuse stěžovala na poměry. A ta uklízečka, já ji viděla, jak se v  pokoji zdržela nějak příliš dlouho. Počítač byl přece vypnutý, jak je možné, že je teď zapnutý? A dneska, jak měnili žárovky... Z jakého důvodu? Vždyť fungovaly. Prý nějaké bezpečnostní opatření. Tomu nevěřím... Co si o tom myslíš? Mně to taky přišlo divné... Vždyť i náš ruský učitel nám vyprávěl, jak v Číně překládal odposlouchávané hovory. Takže ten pocit nemám jen já. Oni nás sledují. Přece nám ale nemůžou nic udělat. Jsme zahraniční studenti, vláda by to jen tak nenechala. Tak si ale radši příště dávej pozor na to, co říkáš, a nepiš na blog posměšné výroky o Maovi... Zase už mi na webu nejde Wikipedie, některé stránky mi vypadnou hned poté, co se načtou. To je zvláštní. Určitě vědí, co čteme. Čínská vězení prý nejsou žádná legrace. Odkrouhnou tě a nikdo tě nenajde... Dej mi ještě jednu cigaretu, a tu slivovici... Já snad neusnu. Slyšíš ty divné zvuky?

Každodenní život z pohledu cizince

Normální den. V supermarketu je jako vždycky narváno. Je to dobré, už si nás pamatují, neciví na nás s otevřenou pusou, jen se po nás otáčejí, to je úspěch. První den v supermarketu byl děs. Všichni se seběhli jak kobylky. První otázka byla, jak jsme později zjistily, jestli jsme Rusky, a druhá, jestli nehrajeme basket. Bohužel s naší výškou a mými červenými vlasy jsme jaksi nepřehlédnutelné. Není špatné občas splynout s davem a být jen jako ta šedivá myš. Co třeba chodit s pytlem na hlavě, to bychom možná byly méně nápadné. Jsem snad opice v zoo? Řeknu jim to. Ale to by stejně nepomohlo... Paní u zeleniny se nás zase snažila obrat, málem jí to vyšlo, to jsou způsoby. Musím asi smlouvat. Ale ne, to je mi proti srsti, to je trapné, přeci je nebudu okrádat, určitě si vydělají za měsíc méně než já za den v Čechách. Chudinky, je mi jich líto.

„To se dělá, podle tradice, aby nebyly děti nemocné, to je normální. Pokud by se jim na zadečku nahromadilo moc tepla, vedlo by to k nemocem.“ Tak zněla odpověď na mé překvapení, když jsem viděla dítě s dírou v kalhotách na zadku. To jsou zvláštní tradice.

Přátelství mezi mužem a ženou v Číně?

Dneska mám nový poznatek. Známý naší kamarádky slaví narozeniny. Zeptala jsem se, kolikáté že má. Nechápala, že se vůbec ptám, je jasné, že je mu dvacet tři jako jí. A dostala jsem zvláštní odpověď. Má pouze stejně staré kamarády, na koleji bydlí se stejně starými spolužačkami z oboru. Tak to prostě je. Není u nich zvykem bavit se se staršími či mladšími. Nebo spíše nemají moc příležitostí se seznamovat. Neobvyklé je také přátelství mezi mužem a ženou, dochází k němu málokdy. Když potkáváme dvojice na ulicích, jsou to většinou manželské páry. Zato ty chodí všude spolu. Nakupovat, zařizovat. Dělají vše spolu.

Postavení ženy ve společnosti je jiné než u nás. Dříve byla žena vedená k tomu, že bude vychovávat děti, řídit domácnost, uklízet. V současné době je stále zřetelnější, že obě pohlaví jsou vnímána rozdílně. Myšlenka rovnosti mezi pohlavími, a vůbec mezi všemi lidmi, je utopie. Jak ženy, tak muži mají jinou roli ve společnosti. Stále přetrvává, že žena je hlavou domácnosti. Je proto ráznější, umí se rychleji rozhodovat. Občas mi přišlo, že její slovo má větší váhu.

Soukromí? K čemu!

O víkendu jsme jely ke kamarádce Xině do Mudanjiangu. Na tento zážitek asi nikdy nezapomenu. Po večeři nás Xina vzala do veřejných sprch, u nich doma ani sprchu neměli... Číňané se myjí jednou za dva tři dny a... a prý slyšela, že Evropané se myjí denně, a tak nám její tatínek koupil lístky do sprch. Byla asi pět minut chůze od domu. Bylo to od něj milé, velmi ohleduplné, ale jak jsem pak byla naštvaná! Hned u recepce byly skříňky, kde jsme se měly svléknout a uložit věci... Bylo by to docela v pořádku, jen kdyby se tam ty paní z recepce nepostavily a přímo na nás s otevřenou pusou nezíraly... Rozhodně jsme se nehodlaly svléknout před nimi a chtěly jsme se převléknout až ve sprše. Jenže sprchy nebyly od sebe oddělené a ještě bylo u každé zrcadlo... A paní přišla, držela ručníky a dívala se...

Pojem soukromí je prostě v Číně vnímán úplně odlišně. Oni soukromí prostě neznají. Na kolejích nemají totiž žádný jiný pokoj než ten, ve kterém společně bydlí. Někdy bydlí po šesti, jindy po osmi. Musejí se převlékat před ostatními. Člověk si zvykne. To jen my máme ten opravdový luxus. „Já ti smrdím, ty mi smrdíš.“ To je jen jedna z šokujících vět, která padla během diskuse k tomuto tématu...

No a už nám začalo před pár dny sněžit... A ulice jsou pěkně uklouzané. Venku potkávám pracovní čety v úborech, co odřezávají led ze silnice, někdo má hrábě, někdo lopatu, někdo koštětem odmetává… Tady jaksi neznají posyp solí, kdy led sám roztaje... „Waau, sůl to je dobrý způsob,“ divila se kamarádka... „No, tak jim to řekni, a budete mít méně práce...“ A ona na to: „Ale ne, Číňanů je hodně a nám to nevadí...“ Dneska jim znova nasněžilo, takže můžou vyrazit zas, když je to baví.

Chybí nám tu slunečník

Přece jen jsme se za těch pár měsíců něco naučily. Například dneska jsme smlouvaly jak o život. Už žádná lítost, nenecháme se okrást! Stejně se nám v duchu smějí, jak nás obrali. Konec našeho pobytu se kvapem blíží. Nechce se mi domů, žiji zde tak krásný život. Bezstarostný. Je nádherně teplo. Chybí mi jen slunečník. Všichni ho tu nosí, prý aby nebyli tak tmaví. Čím bělejší pleť, tím lépe. Všude reklamy „Nechcete si koupit bělící krém?“ V televizní reklamě volá holčička: „Mami, podívej se, ta je ale krásná!“ a ukazuje na usměvavou hollywoodskou hvězdu, bílou jako papír. V Číně prezentují bělící přípravky, u nás samoopalovací krémy a solária. Všechno se dá zpeněžit...

Zítra jedu domů. Rekapitulovala jsem si dnes svůj rok v Číně. Je mi do breku. Co všichni moji kamarádi? Moje nová rodina? Rozumíme si i přes tu jazykovou bariéru. Vzpomínáme s mojí ruskou kamarádkou, jak jsme se na začátku neuměly ani vyjádřit, dát dohromady jednu rozumnou větu byl problém, ale stejně jsme k sobě nějak našly cestu. Česká slivovice a slovanská nátura nás asi svedly dohromady. Stejně se znovu potkáme.

Já a Čína

Už na začátku jsem psala, že mě rok v Číně změnil. Asi jsem zhrubla. To je fakt, který jsem i já postřehla. Nikdy jsem nebyla příliš průbojná, nerada jsem se hádala v obchodě nebo kdekoliv, vždycky jsem se snažila vymyslet jinou možnost, abych se vyhnula zbytečným konfliktům a konfrontacím, i když jsem byla v právu. V Číně to ale jinak nešlo, nezbylo nám často nic jiného než si stát tvrdě za svým, zůstat na místě a říct, pokud nám nepomůžete, tak neodejdeme. A hle, najednou se zjevilo východisko. Protože Číňané se nám snažili vyjít vstříc, ale jen do té míry, do jaké to bylo nezbytně nutné. Kdo se snažil zkoumat jádro problému a chtěl vysvětlit, proč ten a onen problém vůbec vzniknul, nikam se stejně nedostal. Stejně se to totiž nikdy nedozvěděl. Kdo rezignuje a nejde proti proudu, ten je v pohodě.

Vím už ale, že hodně věcí zvládnu sama. Vím, že lidé jsou různí a mají různé zvyky i způsoby. A taky vím, že i ti nejrůznější lidé si k sobě vždy najdou cestu. Každý, kdo někdy o sobě zapochyboval, nebo kdo si naopak myslí, že ví, co chce a kam směřuje, by si měl něco podobného někdy zkusit. Zahraniční studium je skvělá cesta jak poznat sám sebe. A jako bonus se třeba naučíte trochu čínsky.

text: Jitka Strachová
foto: China Tours