Chrám Phaung Do U (v angl. přepisu Hpaung Daw Oo) sice nepatří do trojice nejuctívanějších barmských míst, ale zcela jistě je nejvýznamnější svatyní Šanského státu. Samotná stavba s pyramidovitě vrstvenými střechami působí velkolepě, alespoň zdálky, když k ní návštěvník připlouvá lodí. Jde však o poměrně novou stavbu, která vznikla teprve v 50. letech minulého století. To podstatné se skrývá uvnitř.
Uprostřed vnitřního sálu stojí vyvýšené pódium, na nějž mohou vystoupat pouze muži, což je u posvátných míst běžná barmská praxe. Všichni muži se tu tlačí, aby mohli na některou ze sošek přilepit další zlatý plátek. Údajně ještě před sto lety byly sošky Buddhů rozeznatelné, dnes však vypadají všechny jen jako podivné neforemné zlaté hroudy, neřkuli roztékající se pozlacení sněhuláci. Vrstva zlata narůstá každý den, a s ní narůstá i posvátnost sošek. Ženy mohou nyní sledovat nalepování plátků na sošky alespoň v přímém přenosu na několika obrazovkách v sále.
Sošky údajně byly vytvořeny už za pugamského krále Alaunsijthua (1112–1167) a po převezení k jezeru ve 14. století strávily přes dvě století v Ňaungšwe (Nyangshwe), další jeden a půl století v Indeinu, a nakonec zhruba sto let ve třetí inlejské lokalitě, vesnici Ban Pong. V roce 1881 konečně získaly dnešní místo, chrám však brzy nato vyhořel a na obnovu musel čekat až do půle minulého století.
Každý rok v říjnu jsou stále více těžknoucí sošky nakládány na královskou loď a podnikají devatenáctidenní pouť po všech vesnicích na březích jezera. Nejdéle zůstávají v Ňaungšwe, kde setrvávají v jednom ze zdejších chrámů celé tři dny. V tento čas se celé město stává metropolí Šanského státu, přijíždějí sem desetitisíce poutníků a okolní ulice se proměňují v pouťové město s krámky nabízejícími vše možné od jídla přes suvenýry po oblečení, a vše doprovází i patřičný hluk.
V ostatních zastávkách stráví sošky obvykle jen na jedinou noc. Loď se soškami doprovázejí další dlouhé lodice – každá reprezentuje jednu z vesnic na jezeře a pádluje na ní až padesát mužů. Na jezero vyjíždějí stovky zvědavých Barmánců i turistů už za svítání, aby jedinečný průvod nepropásli. Nejživější lodní karavana veze sošky právě na úseku do Ňaungšwe, nejdelším z celé téměř třítýdenní trasy, a také na březích před městem na její příjezd čekají tisíce lidí i celé hodiny.
V roce 1965 došlo při svátečním převozu sošek k nehodě, kdy se loď převrhla, a sošky skončily na dně jezera. V podešťové sezoně dosahuje hloubka vody v jezeře jen asi 3 metry, takže se podařilo čtyři sošky na dně najít a vylovit, pátá se však zdála ztracená. Jako zázrakem se však brzy nato objevila přímo ve svatyni na svém původním místě. Od té doby už se na sváteční pouť po jezeře vydávají pouze čtyři z pěti sošek, tato jediná pak zůstává v chrámu Phaung Do U.
text: Petr Komers
foto: China Tours