Tím někým byl samozvaný král Kassapa, vládce Lanky v letech 473–491 n. l. Původně panovníkem neměl být, neboť jeho otec Dhátuséna určil za svého následníka jeho mladšího bratra, Moggallánu. Kassapa se ovšem zmocnil trůnu násilím a otce odstranil. Protože se Kassapa bál pomsty svého bratra, který stihl uprchnout do jižní Indie, přesunul své královské sídlo z Anurádhapury právě sem, na Lví skálu. Na vrcholku si prý dal vystavět honosné paláce a obklopil se početnou dámskou společností. Skála však měla být hlavně impozantní a nedobytnou pevností. Celá stavba sídla i s rozsáhlými zahradami pod skalou trvala údajně jen sedm let.

Kassapa si však svého sídla dlouho neužil. V roce 491 se vrátil jeho bratr Moggallána s vojskem, aby skalní pevnost dobyl. Kassapa na obklíčené skále dlouho nevydržel a sám se vydal se skály dolů bránit svou pevnost. Údajně se však mu splašil slon, a jeho vojáci to brali jako signál k ústupu. Kassapa pak spáchal sebevraždu. Podle legendy si prořízl hrdlo vlastním mečem, který pak ještě před smrtí stihl zastrčit zpět do pochvy.

Vodotrysky 1000 let před Versailles

Lví skála má ovšem podstatně starší historii. Údajně se sem uchylovali buddhističtí mniši už na přelomu našeho letopočtu, a pak znovu po Kassapově pádu. V poslední době se dokonce objevují hypotézy, že na skále nikdy žádné paláce nebyly a že šlo vždy jen o mnišský azyl.

Ať už je pravda jakákoli, na návštěvu Sígiriji asi stěží někdo z návštěvníků zapomene. Na vrcholu skály jsou vytesané stupňovité terasy o rozloze větší než hektar, na nichž snad kdysi stály dřevěné paláce či mnišské příbytky. Zdejší vodní nádrž má obdivuhodné rozměry 27 x 21 metrů a existují teorie, že nebyla jen sběrnou nádrží dešťové vody, nýbrž že sem ve své době byla přímo přiváděna voda sofistikovaným potrubím zdola. O hydraulických schopnostech starých Sinhálců nemůže být pochyb: už v onom 5. století dokázali mimo jiné zprovoznit vodotrysky v zahradách pod skalou – podobné vodotrysky dovedli například Francouzi udělat až v době stavby zámeckých zahrad ve Versailles, tj. víc než o tisíc let později…

1500 let staré nahé krásky

Obvyklá cesta ke skále vede právě přes dolní zahrady, zvané také Zahrada kamenů a Terasová zahrada. Poté následuje pomalý výstup, dnes z části po nových kovových schodech.
Po nich se lze dostat i k dalšímu jedinečnému místu – k několika krásným zachovaným freskám z 5. století, umístěným přímo do skalní stěny. Zobrazují „sígirijské krásky“ do půl těla a je to jediný doklad tak starých nenáboženských maleb na celé Šrí Lance. Odhaduje se, že původně jich ve skalní stěně bylo snad až pět set, ale do nedávné doby se zachovalo jen sedmnáct z nich díky tomu, že zůstaly chráněny skalním převisem. Dvě další přitom zničil jakýsi vandal teprve v 60. letech.

Další výstup přivádí návštěvníky až ke Lví plošině, která je zhruba v půlce výšky celé skály. Název upomíná na dvě obří lví tlapy, které zde dosud stojí a mezi nimiž pokračuje cesta nahoru. Ve skutečnosti jsou tyto tlapy pouhým zbytkem původního lva, jehož hlava měla i s tlapami vyčuhovat přímo ze skály jako impozantní ochránce královského sídla. Každý, kdo tudy stoupal, musel přitom projít mezi tlapami a pak samotnou lví tlamou. Odtud i název celé skály, Sígirija – Lví skála.

V dnešní době nehrozí při výstupu na vrchol velké nebezpečí, ale představa, jak tomu bylo v době Kassapy, budí respekt. Na horní části skály zbyly vytesané stupně, jež lze nazvat schody jen s trochou nadsázky. Kassapa se tudy navíc údajně nechal vynášet jen v křesle, ba existuje i kuriózní dohad, že tento panovník trpěl závratěmi. Pokud by to byla pravda, zdá se, že samotný pobyt na vrcholu mu na rozdíl od stoupání tolik nevadil. Však také úžasný výhled do všech stran, který se nahoře naskytne, se asi stěží může někomu omrzet. A tak výstup na Sígiriju bude vždy stát za to, i kdyby nás v budoucnu archeologové přesvědčili o tom, že žádný Kassapa tu nikdy paláce nepostavil.