Malajsie – země (ne)rovných příležitostí?

Vyhledat zájezd na mapě

Malajsie je na první pohled rovníkový turistický ráj s perfektně fungující infrastrukturou, zachovávající si navzdory vysoké úrovni modernizace taktéž své tradiční hodnoty. Může být ale tato bohatá muslimská země také hrdá na své historické dědictví? A jak je to s proklamovanou příkladnou tolerancí mezi jednotlivými etniky a vyznáními?

V dnešním neklidném světě opravdu musíme Malajsii ocenit za tolerantní soužití různých etnik. Země má velmi pestré etnické a náboženské složení, jednotlivá etnika však žijí spíše vedle sebe než pospolu. Tolerantně, ale každý po svém – fungování země jim víceméně ani nedává jinou možnost. Je těžké být především Malajsijcem, a teprve poté Indem nebo Číňanem, pokud s vámi není zacházeno stejně jako s vaším malajským sousedem.

Pospolu, a přece každý jinak

Obyvatelstvo Malajsie tvoří především Malajci a Číňané, zbytek populace představují spolu s domorodými etniky Indové. Fungování dnešní Malajsie zásadním způsobem ovlivňují některé zákony vycházející z komplexní etnické situace a ze snahy udržet zemi pohromadě, ale zároveň zajistit přiměřené postavení majoritnímu etniku Malajců. Jedná se především o články malajsijské ústavy garantující výsadní postavení v zemi Malajcům, Zákon o vnitřní bezpečnosti umožňující zadržovat osoby zatčené za vágní obvinění z „činnosti ohrožující bezpečnost státu“ po prakticky neomezenou dobu a také Zákon o tiskařských lisech umožňující vládě přidělovat a především odebírat licence tisku dle uvážení. Všechny tyto zákony vycházejí ze situace, jež vznikla dlouho před vyhlášením samostatné Malajsie a je spjata s britskou koloniální přítomností a s ní souvisejícím sociálním inženýrstvím.

Britské dědictví

Před příchodem Britů v 19. století bylo území dnešní Malajsie do značné míry etnicky a nábožensky homogenní, zcela převládala populace malajská a muslimská. Na počátku 20. století však již Britové ovládali přímo či nepřímo celé Malajsko – země přitom nebyla známá výskytem vyhledávaného koření, ani se zde nenacházely plantáže produkující výnosné plodiny. Malajsko ale leželo na významném strategickém místě a s postupující industrializací a potřebou nových surovin se nakonec i Britové dočkali – země se stala jedním z nejvýznamnějších světových producentů cínu a kaučuku. K zajištění hladkého provozu produkce však Britové potřebovali odpovídající pracovní síly. Malajské etnikum ale nepovažovali ani za pracovité ani za dostatečně spolehlivé. Navíc Malajci neměli o nově vznikající pozice horníků a pracovníků plantáží zájem. Těžební průmysl se tak stal cílem tisíců Číňanů, kteří zanedlouho prakticky celý sektor ovládli. Na těžbu cínu se pak navázaly další činnosti jako obchod, bankovnictví a poskytování služeb – i ty se staly doménou čínské, především městské populace. Číňané se tak díky své pracovitosti a soudržnosti zakrátko stali nejúspěšnějším etnikem v Malajsku a určitě i etnikem nejbohatším. K zajištění provozu plantáží pak Britové využívali sil z Indie. Malajci si udrželi (přinejmenším formálně) pozici vládců a svá tradiční odvětví – zemědělství a rybářství.

Malajsko Malajcům

Dopady na malajskou společnost byly zásadní – během relativně krátké doby nemalajská etnika ovládla prakticky veškeré sektory trhu, počet obyvatel se prudce zvýšil a Malajci se stali ve vlastní zemi téměř menšinou. Přesto Britové vždy považovali pouze Malajce za místní obyvatele a ostatní, početnější etnika za pouhé imigranty – a to bez ohledu na délku jejich pobytu v zemi. Mnohé „imigrantské“ rodiny již přitom žily v Malajsku několik generací. Problémy tohoto stavu se plně projevily po skončení 2. světové války, kdy Britské Malajsko nastoupilo svoji cestu k samostatnosti. Po dlouhých jednáních se prosadila zrevidovaná britská politika, znamenající prakticky zavedení dvou druhů občanství – plného pro Malajce a omezeného pro ostatní etnika. Dohoda byla pouze potvrzením reality – Číňané si podrželi svůj ekonomický vliv, naproti tomu malajská většina ovládla zemi politicky. S indickými etniky se víceméně nepočítalo a zůstala levnou námezdní silou. Věci fungovaly víceméně k vzájemné spokojenosti až do roku 1969, kdy došlo k rozsáhlým nepokojům, neboť mladá generace bohatých Číňanů se už nadále nechtěla spokojit s uplatňováním pouze finančního a obchodního vlivu při současném občanství druhého řádu. Počet obětí nepokojů rychle stoupal, násílí mezi etniky se šířilo jako požár. Taktéž škody na majetku byly značné.

Jak dál?

Na základě těchto událostí malajsijská vláda uzákonila nové směřování země, jež ještě výrazněji zvýhodnilo Malajce před ostatními občany. Byly přijaty silně restriktivní zákony, mnohé dodnes platné, a s důsledky těchto opatření se země potýká dodnes. Malajsie prošla v posledním čtvrtstoletí mohutným rozvojem v oblasti ekonomické, který ale neprovázel podobný vývoj v oblasti proměny myšlení společnosti. Dle někdejšího populárního premiéra Abdullaha Badawiho má země „špičkovou infrastrukturu, nicméně mentalitu třetího světa“. Pokud Malajsienebude chtít rezignovat na svůj rozvoj, bude potřebovat využít celého potenciálu své společnosti. K tomu ale bude nejdříve nutno zrušit práva umožňující dvojí přístup k občanům, omezování lidských práv a cenzuru. A v ideálním případě by si země zároveň měla zachovat i to, co lze považovat za specificky malajsijskou kulturu – tedy toleranci a bezproblémové soužití nejrozličnějších etnik. A to je úkol vpravdě nelehký, protože dnes právě tento rys pro malajsijskou kulturu typický poněkud pokulhává. Přejme proto této krásné zemi v budoucnosti jen to nejlepší.