Starým khmerským stavitelům se jen málokdy podařilo vybrat tak výjimečnou a krásnou lokalitu pro své kultovní stavby. Hora, pod níž se zbytky chrámového komplexu nacházejí, vyzařuje sama o sobě cosi posvátného. Jak by ne, když na jejím vrcholu stojí přirozený skalní výčnělek, který okamžitě svým tvarem upomíná na Šivův lingam (tj. falický symbol jeho božské síly). Je vidět na desítky kilometrů. Pro poučené hinduisty, kteří sem umístili svatyni, tento zvláštní tvar znamenal jasný božský pokyn. Některé tesané nápisy dokládají, že u hory či přímo na ní se vykonávaly náboženské obřady přinejmenším od 5.–6. století našeho letopočtu. Tedy nějaká tři století před tím, než z těchto míst Khmerové
doputovali až do oblasti Angkoru, kde založili své nejvelkolepější chrámy. Právě v oblasti dnešního laosko-kambodžského pohraničí lze totiž hledat původ staré khmerské civilizace, která pak v období mezi 10.–13. stoletím ovládla velkou část pevninské jihovýchodní Asie.

Zachované zbytky chrámového komplexu Wat Phu pocházejí většinou právě až z doby angkorské. Jasný doklad toho, že angkorští panovníci věnovali tomuto místu nadále pozornost, i když už zde po staletí nepobývali. Dokonce si sem jezdili pro jakési požehnání k posvátnému prameni, jehož kapky dodnes stékají ze skalního převisu nad hlavní svatyní.

Wat Phu (čili „chrámový komplex na úpatí hory“) se za dlouhá staletí stal nejvýznamnějším poutním místem jižního Laosu. Dnes sem však nepřicházejí hinduisté, nýbrž buddhisté. O únorovém úplňku, kdy si
připomínají jednu řeč Buddhy (týkající se založení klášterů a předpovídající jeho vlastní skon), jich sem zavítají tisíce. Přinášejí obětiny a společně se stovkami mnichů se účastní hromadných modliteb.

Navštívit Wat Phu během svátku je bez pochyby silný zážitek, ale kdo sem přijde naopak v době, kdy je tu málo lidí, pocítí o to silněji poklidnou a rozjímavou atmosféru vlastního místa. Procházka vede po ústřední ose, kolem tří obřích vodních nádrží, tak zvaných barají, k vykamenované široké cestě, lemované kamennými lucernami, za nimiž následují symetricky vystavěné obří stavby na obou stranách. Obvykle se jim říká paláce, třebaže jejich původní účel není zcela znám. Jsou v polorozpadlém stavu, ale právě nyní procházejí rekonstrukcí. Za nimi se už cesta začíná zvedat prudce do svahu.

Stoupání po staletém kamenném schodišti, zvlněném kořeny stromů, patří samo o sobě k mimořádným zážitkům z tohoto místa. Nad schodištěm se z obou stran sklánějí pokroucené stromy plumerií, jež dodávají
cestě jedinečné kouzlo. Nejvíc ho návštěvník pocítí, pokud se natrefí do chvíle, kdy stromy kvetou a kdy jsou schody poseté jejich krásnými květy s vanilkovou vůní. Ne náhodou se plumerie staly laoským národním stromem.

Po zdolání schodů se ocitáme na široké terase, kde si lze ve stínu stromů odpočinout a kochat se nádherným pohledem směrem k dolním částem komplexu přes baraje až k řece Mekongu. Kultovním cílem výstupu na terasu je ovšem především malý chrámek s nádherně dochovanými reliéfy hinduistických božstev v naddveřních překladech. Ze střechy moc nezbylo, v hlavní svatyni dnes místo očekávaného lingamu stojí novější socha Buddhy. V okolí chrámečku lze nalézt ještě několik dalších porůznu roztroušených reliéfů přímo na přírodních kamenech (tři hlavní hinduističtí bozi – trimúrti – Brahma, Šiva a Višnu; slon a negativně vtesaný krokodýl). Nakonec by nikdo neměl zapomenout nabrat si do dlaní trochu posvátné vody skapávající ze skalního převisu za chrámkem, tak jak to kdysi dělávali khmerští králové a potom po celá staletí až dodnes dlouhá pokolení všech laoských poutníků. Vody, která vytéká přímo z Šivovy hory.