Například slovutný indický epos Rámájana se stal vděčným námětem pro nejrůznější typy hlavně tanečních představení od Barmy přes Thajsko, Laos, Kambodžu až po indonéský ostrov Bali, kde z něj čerpá i poměrně novodobý žánr kecak.

Nejrůznější varianty čínské lidové i umělecké opery pro změnu inspirovaly vietnamské žánry cheo, tuong nebo – rovněž nově odvozený – cai luong. Tvořivý duch obyvatel jihovýchodní Asie však prakticky všechny tyto zdroje dokázal přeměnit do originálních forem, které se svým indickým a čínským vzorům namnoze vzdálily a obohatily světové divadlo o řadu skvostů.

Další zdejší pestré divadelní formy pak prokazatelně vycházejí z ryze domácích tradic. Pro divadelní svět představuje jihovýchodní Asie jeden z nejpozoruhodnějších regionů, o čemž svědčí mj. i různé podoby loutkových představení.

Barma

se v divadelním světě proslavila především svým loutkovým divadlem, jehož tradice sice nesahá dále než do období kounbhaunské éry (přelom 18.–19. století), zato vyniká řadou zajímavých rysů. Jde o víceméně klasické marionety, jejich velikost však může dosahovat i více než metr. Krásně a do detailů zdobené loutky zahrnují celou řadu ustálených typů figur, mezi něž patří rovněž postavy z Rámájany (barmsky Ramakie) nebo z džátak, příběhů o minulých životech Buddhy.

Klasická sada loutkového souboru čítala bezmála 30 postav. Ty kladné reprezentovaly hlavně osoby z královského prostředí (královský pár, princ a princezna, pážata, ministři), záporné potom zlí čarodějové, diví tygři a záludné opice. Nechyběly ani postavy vtipálků a pro Barmu tak příznačných natů – ochranných duchů.

Některé loutky mohly být vedeny až desítkami provázků, jimiž se dala ovládat i sebemenší gesta jako pohyb obočí či jednotlivého prstu. Dlouhotrvající představení se obyčejně pořádala při příležitosti svátků k uctění natů či při významných životních okamžicích v životě movitějších osob. O významu loutek v barmské kultuře svědčí mj. skutečnost, že z jejich pohybů byly odvozeny též zcela unikátní taneční kreace pro živé herce, jež nikde jinde než v Barmě spatřit nelze.

Stínové divadlo

Stínové divadlo se sice stalo populární v řadě asijských zemí (Čína, Indie, Thajsko, Kambodža…), skutečně živé však zůstává v Indonésii, obzvláště na Jávě a na Bali, odkud zřejmě i pochází. Jde tedy nejspíš o jediný žánr, který naopak ovlivnil obě kulturní velmoci, Čínu i Indii. Mnohahodinová představení vysílá dokonce televize. Tak zvaný wayang kulit (ev. wayang purwa) je dosud tak oblíbený, že třeba Javánci dokáží i dnes strávit jeho sledováním celou noc.

Stínové loutky se vyrábějí z buvolí kůže a jsou barevně vymalovány, což samo o sobě naznačuje, že diváci je sledují především ze strany, odkud vrhají stín, nikoli naopak, jak by se mohlo zdát podle názvu ´stínové divadlo´ logické.

Také zde se postavy dělí na kladné a záporné, jež se dají rozeznat již podle toho, z jaké strany na scénu přicházejí. Indonéští diváci sami přikládají představení spoustu magických funkcí a s jejich interpretací se pojí rozsáhlá symbolika i filozofické významy.

Vietnam

Jinou divadelní formou, která zcela jistě vznikla v jihovýchodní Asii, jsou vietnamské vodní loutky. Toto pozoruhodné umělecké vyjádření se objevilo v deltě Rudé řeky nejpozději ve 12. století, a má tedy za sebou dlouhou tradici. Dodnes se s nimi můžeme setkat výhradně ve Vietnamu.

Loutkářské umění se dědí po mnohá pokolení v rodinách a vymyká se běžnému loutkovodičství. Loutkáři, po pás ve vodě, manipulují zpoza opony dlouhými táhly, která vedou pod hladinou až k dřevěné loutce samé. Ta má velikost až půl metru, přesto se pohybuje na hladině s překvapivou lehkostí.

Představení, jež se původně hrávala na venkovských jezírcích u obecní svatyně, zahrnují řadu překvapivých technických efektů, mezi něž patří kroužení a prolínání jednotlivých postav, jejich gestikulace, ba také tance draků dštících oheň.