Přibližně v roce 713 n. l. začal s pracemi na soše mnich Hai Tong (Chaj Tchung) a celkově trvaly asi 90 let. Socha je otočena směrem k západu a tím pádem se dívá směrem k soutoku tří řek – Minjiang (Min-ťiang), Dadu (Ta-tcu) a Qingyi (Čching-i). Hai Tong určitě nebyl žádný hlupák. S tesáním Buddhy začal právě na tomto místě proto, aby chránil místní rybáře a vlastně všechny, kteří měli co dočinění se zdejšími toky, a nadále se v nich netopilo tolik lidí. Řeknete si, že to je zase nějaká náboženská pověra, ale když se na to podíváme trochu pragmaticky, ono to vážně funguje. Za devadesát let se ze skály odtesá celkem hodně materiálu, který tvůrci naházeli do řek pod Buddhou, zvedlo se dno, zmírnily se vodní proudy a ejhle, hned se zde začalo topit méně lidí. I když možná to byla všechno jenom náhoda.
Jak už jsem psal, s pracemi se začalo za dynastie velkých Tangů (Tchang), počátkem 8. století. Kromě pomoci rybářům a lidem, kteří se topili, mělo dílo i rozšiřovat slávu buddhismu. Uvnitř sochy je vytvořen složitý systém odvodňovacích kanálů, jež měly Buddhu chránit před erozí. Ty jsou tam někde uvnitř dodnes, i když nefungují tak, jak by měly. Jsou trochu zanesené a budou třeba rozsáhlé rekonstrukční práce, aby zase správně plnily svou službu. Původně byla nad sochou i stříška, která sloužila podobnému účelu. Ta vzala za své – byla stržena během období vlády mongolské dynastie Yuan (Jüan; 1271–1368) – a od té doby začala socha kvůli erozím trochu praskat. Už v 60. letech 20. století na soše nějaké rekonstrukční a restaurátorské práce začaly a v roce 1996 se Leshan Dafo (Le-šan Ta-fo), jak se nazývá v čínštině, dostal na seznam kulturního dědictví pod ochranou UNESCO.
Hai Tong samozřejmě netesal sochu devadesát let sám. Kromě jeho buddhistických následovníků mu s pracemi pomáhali i obyčejní lidé a různí řemeslníci. Váže se k němu jedna, možná ryze buddhistická legenda. Když jednou mnich vybral od věřících spoustu peněz, které chtěl použít na zaplacení řemeslníkům, přišli za ním císařští výběrčí daní. Co tak asi mohli chtít? Samozřejmě část z peněz určených na Buddhu. Hai Tong si bez mrknutí oka jedno vydloubl a podával ho výběrčím s tím, že raději jim dá své vlastní oko, než by se s nimi dělil jen o zlomek vybraných peněz.
Socha se nachází v horách Emei (E-mej-šan), pár desítek kilometrů od jedné z nejposvátnějších buddhistických hor v Číně, stejnojmenné hory Emei. Socha samotná není vyobrazením Buddhy Šakjamuniho, ale jeho nástupce Maitréji, který na tento svět podle buddhistů teprve přijde. Alespoň v Číněje Maitréja často zobrazován jako velký sedící vysmátý tlouštík. Kdysi jsem slyšel, že se mu u nás říkalo „čínský bůh srandy“. Leshanský Buddha je socha vytesaná spíše v tradičním indickém stylu. Sedí jakoby na židli, se vzpřímenými zády, dlaněmi položenými na kolenou a upřeně se dívá do dáli, možná právě do budoucnosti. Pán je to opravdu úctyhodný a velkolepý, vždyť se ani pořádně nevejde na fotku. Jen jeho hlava měří 14,7 metrů na výšku, široká je přibližně 10 metrů a pokrývá ji 1021 zakroucených kudrlinek černých vlasů. Na chodidle by se dal v klidu uspořádat piknik, kdyby se to smělo...
28. 7. 2016
text a foto: Ondřej Zdráhal
