Pistácie, tlustoocasé ovce a ovoce rajské
Málokdo asi ví, že v Persii, dnešním Íránu, má původ několik pro nás již samozřejmých potravin. 
Patří mezi ně například vlašské ořechy nebo pistácie. Ostatně Írán je celosvětově největším vývozcem těchto výborných zelenkavých oříšků. Během cest po Íránu na ně narazíte na každém trhu v krámcích s kořením a ořechy. Nabízí se jich hned několik druhů a jakostí. Ani s těmi nejlevnějšími se však to, co je běžně k dostání v českých obchodech, zpravidla nedá srovnávat. Prodávají se různě upravené – nesolené, solené, pražené do kysela s citronem či voňavé luxusním šafránem.
Nesmíme zapomenout ani na granátové jablíčko, jež si vydobylo místo v perské kuchyni, ale také na stránkách bible – podle některých výkladů bylo oním zakázaným ovocem, jemuž Adam s Evou neodolali, právě granátové jablíčko.
Podle některých zdrojů pocházejí z Íránu i višně (častěji se ale uvádí Turecko). 
Zajímavostí je jistě i zvláštní druh ovcí s tukem na ocase, díky čemuž je jejich maso méně tučné. První záznamy o nich pocházejí už z doby 3000 let př. n. l. a v současné době údajně tvoří 25 % celosvětové populace ovcí.
Šafrán (zaferun)
Nedílnou součástí nejen íránské kuchyně, ale v podstatě celé kultury, je šafrán. Jde o nejdražší koření na světě, které je skoro stejně drahé jako zlato a podobně jako ono se váží na karáty. Šafrán jsou vlastně sušené tyčinky krokusu (crocus sativus), z jehož hlízy obvykle vyrůstá jeden až dva květy. Každý květ má pouhé tři tyčinky, jež se opatrně ručně sbírají a suší. Na výrobu 50 g sušeného šafránu je zapotřebí 80 000 květů!
Právě pro svou exkluzivitu a cennost byl šafrán vždy symbolem bohatství a majetku. Vládnoucí vrstvy ve starých kulturách ho používaly na ochucení jídel, barvení látek a k provonění místností. Již 500 let př. n. l. byl znám od Indie po Egypt a všude byl vysoce ceněný – po smrti Buddhy bylo nařízeno, aby mniši nosili hábity obarvené právě šafránem. Kleopatra ho prý používala na pleť a císař Nero údajně nechal šafránovou vodou nastříkat ulice na oslavu svého návratu do Říma. 
Šafrán se těšil též lékařskému užití – jako srdeční tonikum, léčil prý melancholii, a dokonce mohl způsobit smrt smíchem. Do Evropy se dostal s Římany, ale s pádem Říma upadl v zapomnění a pro Evropany ho znovuobjevili Arabové. Od renesance jeho popularita rostla a v současné době se většina evropského šafránu pěstuje ve Španělsku a na jihu Francie. Celosvětově ale zůstávají největšími vývozci Írán a Kašmír.
V íránské kuchyni se šafrán používá především v tekuté formě, kdy se pár snítek šafránu rozemele v hmoždíři na prášek a zalije se trochou vody. Tento tekutý šafrán se používá na barvení rýže, ochucení sladkých jídel i do čaje.
text: Anna Petrášová, foto: China Tours,
Wikipedia a uživatel m-bot (Flickr.com)