Zážitků bylo opravdu hodně a pro mne i některé překvapivé. Od impozantních rozměrů nové výstavby, nákladně rekonstruovaných památek až po čistotu ulic. Stěžejní pro mne byly zážitky dva. Především chování lidí na ulicích. Z počátku jsem měl dojem naprostého chaosu a zmatku. Pak jsme si uvědomil, že na rozdíl ode mne jsou lidé za volanty a řídítky i chodci v naprostém klidu a pohodě. Bez jakéhokoli rozčilování, bez nadávek, schválností a dalších sobeckých psychopatických projevů, které jsou na našich silnicích a ulicích naprosto běžné, si razili cestu davem. Zcela jistě porušovali silniční předpisy, ale neohrožovali jeden druhého, vzájemně se respektovali. Po určité době jsem pochopil, že to, co já považuji za zmatek, je určitý druh spolupráce...
Za celou dobu jsem neviděl jediný projev agresivity, a to v žádném z míst, která jsme projeli. Účelem nebylo jet co nejrychleji bez ohledů na druhé, povinností nebylo dodržování pseudopředpisů a vynucování si jejich dodržování od druhých, ale jet co nejplynuleji, nikoho k ničemu nenutit, každý sám, ale ve spolupráci s ostatními. Napřed jsem si říkal, že to budou asi jen ti cyklisté a skútristé, ale když jsem viděl i řidiče superluxusních vozů, kteří se chovali naprosto stejně, pochopil jsem, že jsou to lidé, kteří mají zafixované, řeknu to asi hloupě, jakési individualisticky kolektivní chování. Předpisy berou rámcově a nepovyšují je nad zdravý rozum. Žijí v kolektivu a vědí, že bez tolerance a respektování potřeb druhých to nejde. Dnes už se nedivím, že i v takovém provozu můžete vidět malé děti na kole s pomocnými kolečky, jak se vedle rodičů proplétají mezi auty na šestiproudé komunikaci, a třeba i odbočují doleva. Za celou dobu jsme viděli čtyři nehody. Dvě na dálnici, kdy dvě nákladní auta nedobrzdila a narazila zezadu do stojícícho náklaďáku, jedno ťuknutí plechů na kruhovém objezdu se šesti proudy a jednu utrženou krajnici pod autobusem. Ani jednu nehodu cyklisty nebo motorkáře, a že jich kolem nás projelo pěkných pár tisícovek. Nemohu tvrdit, že se takto chovají všude v běžném životě, na to jsem neměl dost času, ale na ulicích jsem na jiné chovaní nenarazil. Ano, chcete-li fotografovat, klidně vám projdou před objektivem, ale naprosto se jich nedotkne, když totéž uděláte vy jim. Prostě jste tak potřeboval projít. Kdyby ne, klidně jste mohl počkat. Mám pocit, že takto vnímaný kolektivismus, při vhodném směřování, je obrovsky účinný nástroj. Vůbec se nedivím, že své nepřátele mezi sebou rozpustili jako kyselina. Pokud bude třeba pěstovat okurky, budou pěstovat okurky a nebudou se zabývat tím, zda mají správný rádius zakřivení podle norem EU. Ohromně bych jim přál, aby jim takový přístup vydržel i při současném, podle mého osobního názoru až ekonomicky neuváženém kopírování konzumního způsobu života. Bylo to znát v Hongkongu. Tam už tato pravidla neplatila. Bohužel, zřejmě je to možné i zneužít. Ostatně, co není, že? O tom bychom si mohli dlouze vyprávět.
Tak toto byl můj největší zážitek z Číny. Tím druhým bylo setkání s průvodcem CK China Tours, který nás po Číně provázel, s jeho znalostmi, obrovskou ochotou a lidským přístupem. Především díky tomu jsem se mohl kolem sebe rozhlížet i jinak než běžný turista. Vím, že obyvatelům Říše středu to může být zcela ukradené, ale nemají můj obdiv, mají moji velikou úctu.
V.S.
