Vyhledat zájezd na mapě

Čína, nazývaná někdy také Zemí draka, představuje se svou několik tisíciletí trvající historií jednu z nejstarších existujících civilizací světa. Ačkoliv se čínská společnost samozřejmě vyvíjela a měnila, dynastie vznikaly a zanikaly a hranice čínského kulturního vlivu se posouvaly, jeden ze základních prvků čínské civilizace zůstával prakticky po celou dobu existence čínské kultury neměnný.

Síla čínské kultury vždy vycházela z nejmenšího, ale zároveň nejdůležitějšího prvku – rodiny. Navzdory všem historickým změnám a technologickému a společenskému vývoji byly vlastně změny v Číně spíše kosmetické – člověk byl vnímán ve vztahu ke komunitě a nutně se musel chovat v souladu s pravidelnými rytmy přírody, provázenými obdobími setí a sklizně.

Poválečný vývoj v Číně a politika jednoho dítěte

Vývoj v Číně po 2. světové válce měl ale představovat pro Čínu změnu naprosto zásadní. Zlepšování životní úrovně spolu se snížením dětské úmrtnosti a prodloužením délky mělo za následek, že čínská populace začala dramaticky narůstat a od roku 1949 do roku 1976 se prakticky zdvojnásobila. Roku 1979 čínská vláda proto vyhlásila tzv. politiku jednoho dítěte a začala ji vymáhat. Důsledky této politiky byly jednoznačné – populační trend se obrátil a čínská populace velmi zpomalila svůj růst. Odborníci odhadují, že za dobu fungování této politiky se populace Číny snížila až o 400 milionů nenarozených dětí. Za relativně krátkou dobu svého fungování politika jednoho dítěte zcela změnila tvář rodiny a společnosti v ČLR. Zatímco v minulosti čínská rodina připomínala pyramidu, kde vrcholek tvořili předkové a základnu postupně se rozvětvující spleť synů, vnuků a jejich manželek a dalších rodinných příslušníků, politika jednoho dítěte tento trend naprosto obrátila. Na čtyři prarodiče a dva rodiče dnes většinou připadá jediný potomek, pokračovatel obou rodů.

Malí císařové

První generace jedináčků proto byla nazývána „malými císaři“ (Little Emperors) – vzhledem k tomu, že se jednalo o jediné vnouče dvou rodin, byla jim věnována obrovská, dříve nepředstavitelná pozornost. Jejich přání bylo rodičům i prarodičům rozkazem a jen to nejlepší pro ně bylo dobré. Výsledkem byla generace rozmazlených nevychovanců obklopených hromadami hraček, kolem nichž se vše točilo dle jejich přání. Vzhledem k jejich jedinečnosti do nich také byly vkládány naděje celé rodiny. Stále ještě udržované vztahy úcty k starším se začaly postupně obracet a naopak děti se staly cílem zbožňování a uctívání.

Sněhové vločky

Po první generaci těchto „malých císařů“ nastoupila nedávno již druhá generace dětí-jedináčků – potomků „malých císařů“, takzvaných „sněhových vloček“ (Precious snowflakes). U těch se jen zesílil původní trend, protože se jedná o děti bez sourozenců, ale i bez tet a strýců, o dalších příbuzných ani nemluvě. Výsledkem je opět pozornost již dvou generací rodiny, které upírají veškeré své naděje, cíle a sny do jediného, obvykle velice rozmazleného dítěte. Zatímco „malí císařové“ byly pouze rozmazlené děti, „sněhové vločky“ jsou již hodně vykořeněné – jedná se o nesnesitelně rozmazlené, často agresivní „spratky“, kteří očekávají, že vše bude podle jejich přání a nebudou muset dělat vůbec nic. Vzhledem k pozornosti, již jim (především) jejich prarodiče věnují, si často nedokáží zapnout ani knoflíky, zavázat tkaničky a nezvládají ani další základní úkony běžného života. Od samého narození jsou obklopeni veškerým luxusem a chráněni jako oko v hlavě před vnějším světem. Právě proto se jim říká sněhové vločky, které ve styku s okolním prostředím rychle tají. Generace sněhových vloček je ve vzrůstající míře i fyzicky ovlivněna jim věnovanou pozorností – děti jsou často obézní a nezvládají fyzickou zátěž sportů. Vzhledem k obecně známé pochybné kvalitě čínských potravin jsou pro ně kupovány jen ty nejlepší zahraniční produkty – importovaným sušeným mlékem počínaje a nejkvalitnějšími minerálními vodami konče. Spolu se snahou zajistit jim špičkové vzdělání a kroužky je výchova těchto dětí vysoce nákladnou záležitosti. Proto jejich rodiče stále častěji tráví celý týden včetně víkendů v práci, často do pozdních hodin. Rozmazlení jedináčci pak tráví své dětství u prarodičů. Stav vykořeněné generace se stále prohlubuje.

Politika jednoho dítěte ve městě a na vesnici

Vedle těchto průvodních jevů politiky jednoho dítěte zesílily během jejího prosazování i další negativní jevy – vzhledem k vysoce preferovanému narození mužského potomka byly od roku 1979 široce rozšířeným jevem potraty, odkládání novorozených dívek (infanticida) a v důsledku obou jevů i zvětšující se nevyrovnanost v počtu chlapců a dívek. Přesto průzkumy z roku 2008 překvapivě ukázaly, že až 76 % obyvatel Číny tuto politiku i nadále podporuje. Míra vymáhání této politiky se liší – zatímco v městských oblastech je uplatňování striktní, ve venkovských oblastech mají rodiny možnost mít druhé dítě, pokud je jejich prvorozený potomek dcera (předpokládá se, že syn zastane více práce), případně pokud trpí nějakou fyzickou, mentální či zdravotní poruchou. Narození dalších dětí je již ale jednoznačně trestáno vysokými pokutami a zrušením výhod v práci. Politika jednoho dítěte se také neuplatňuje u představitelů etnických menšin a u rodin, kde oba rodiče pocházejí z jedináčků. Přesto se striktní nařízení jednoho dítěte týká přibližně 35 % čínské populace.

Politika jednoho dítěte a další dopady

Důležitým, byť smutným vedlejším efektem politiky jednoho dítěte je také existence rodičů označovaných jako shidu fumu. Takto jsou označovány osoby, jimž jejich jediné dítě zemřelo, a jsou již příliš staří na to, aby měli další potomstvo. Nejedná se pouze o otázku zachování rodu, sahajícího mnohdy staletí zpět. Vzhledem k fungování čínské společnosti a nastavení sociálního systému jsou rodiče ve stáří na svých dětech i existenčně závislí – čínský sociální systém totiž předpokládá, že se děti o své staré rodiče postarají. Úmrtím potomka se pak tito zestárlí rodiče dostávají do pozice, kdy jim prakticky hrozí smrt hlady. O závažnosti tohoto společenského jevu svědčí i to, že čínská vláda dokonce byla nucena přijmout opatření garantující minimální sociální podporu rodičům, kteří o své dítě přišli. Známým se stal také případ obyvatelky Šanghaje, paní Sheng Hailin (Šeng Chaj-lin), která po tragickém úmrtí své devětadvacetileté dcery a zetě zůstala bez rodiny a poté roku 2010 ve věku 60 let porodila zdravá dvojčata. Samozřejmě že toto je extrémní případ důsledků politiky jednoho dítěte, na druhou stranu vzhledem k počtu jedináčků při stávající čínské populaci se rozhodně nejedná o ojedinělý fenomén – v současnosti žije v Číně přinejmenším milion osob, které o své jediné dítě přišly, a tento počet každoročně vzrůstá o přibližně 75 000 dalších.

Budoucnost rodiny v Číně

Během dvou generací se tradiční fungování čínské společnosti zásadním způsobem změnilo. Prozatím jsou známé trendy u dvou generací jedináčků, přičemž průvodní jevy jsou tristní. Jak budou vypadat děti „sněhových vloček“, ukáže až budoucnost. Určitou nadějí, že se Čína nestane národem rozmazlených spratků, jsou náznaky, že politika jednoho dítěte by se měla zmírňovat, a objevují se zprávy o možnosti všeobecného povolení druhého dítěte. Jedná se ale o velmi čerstvé úvahy a další vývoj prozatím není možné odhadnout. Ani v případě úplného zrušení politiky jednoho dítěte pravděpodobně nelze očekávat žádný „baby boom“, pro mnoho Číňanů je vzhledem k finančním poměrům i výchova jednoho dítěte značnou zátěží. Na druhou stranu by uvolnění poměrů mohlo nastartovat normalizaci společenských vztahů, které byly politikou jednoho dítěte zcela změněny. I kdyby ale byly zprávy o zrušení politiky jednoho dítěte pravdivé, bude trvat generace, než by se čínská společnost vrátila ke způsobu fungování, jenž ji provázel od jejích počátků. Přinejmenším v současnosti tak zůstává Čína i nadále namísto Země draka spíše Zemí sněhových vloček.