Všechny thajské dialekty jsou členy thajské poloviny z rodiny thajsko-kadaiských jazyků a jsou blízce příbuzné jazykům užívaným v Laosu (laoština, severní thajština, thai lü), severním Myanmaru (šanský jazyk, severní thajština), severozápadním Vietnamu (tay, nung, tho), Assámu (ahom) a jižní Číně (zhuang, thai lü). Moderní thajští jazykovědci rozlišují v Thajsku čtyři základní dialekty: centrální thajštinu (užívanou jako hlavní dialekt v centrálním Thajsku a po celé zemi jako druhý dialekt); severní thajštinu (kterou se hovoří v provincii Tak a dále směrem na sever k myanmarské hranici); severovýchodní thajštinu (severovýchodní provincie směrem k Laosu a kambodžským hranicím); a jižní thajštinu (od provincie Chumphon na jih k hranici s Malajsií). Každý z nich můžeme rozdělit na další podskupiny dialektů. Například severovýchodní thajština má devět oblastních variací, těmi, kdo dobře ovládají thajštinu snadno rozpoznatelných. Existuje také množství dialektů thajských menšin jako např.: Phu Thai, Thai Dam, Thai Daeng, Phu Noi, Phuan a dalších thajských menšinových společenství, nejvíce rozšířených v horách na severu a severovýchodě.
V thajštině může být význam jednotlivých slabik změněn prostřednictvím různých tónů – v standardní centrální thajštině je jich 5: nízký tón, střední tón, klesající tón, vysoký tón a stoupavý tón. Jako většina jazyků v této oblasti rozlišuje „zdvořilý“ a „neformální“ slovník. Speciální soubor slov, nazývaný „královský slovník“, je používán pro vyjádření příbuzenských vztahů v královské rodině nebo pojmenování částí těla, fyzických a duševních stavů, oděvů, bydlení atd. v souvislosti s královskou rodinou. Většina těchto termínů se užívá, jen když mluvíte s králem, královnou a jejich dětmi, cizinci budou mít pravděpodobně jen malou potřebu je ovládat.