Metropolí Číny se Peking znovu stal až v r. 1949 po vítězství komunistických armád. Od té doby se změnil k nepoznání. Peking r. 1949 byl obrovským komplexem hliněných přízemních stavení v mandžuském stylu a nízkých dřevěných a bambusových domků v čínském stylu. V nich se ztrácely rozlehlé, ale na první pohled nenápadné paláce. Pouze na jih od císařského paláce se rozkládala diplomatická čtvrť, kde si některé státy vystavěly prostorné rezidence.
Vláda po r. 1949 zahájila grandiózní program modernizace Pekingu. Probourala hlavní třídu – třídu Dlouhého míru (Chang’an jie, Čchang-an-ťie) a obrovské náměstí Nebeského klidu (Tian’an men, Tchien-an-men), nazvané podle vstupní brány do císařského paláce. Podél hlavní třídy a náměstí vyrostly moderní stavby – palác Všečínského shromáždění lidových zástupců (parlament), Historické muzeum, palác Národností, hotely, budova televize a další.
Peking leží na okraji sprašových oblastí. Není tak vzdálená doba, kdy byl šedivým zaprášeným městem jen s malými ostrůvky zeleně. Spolu s modernizací a přípravou na Olympijské hry zahájila správa města ambiciózní program „Zelené město“. Podařilo se vysázet tisíce stromů, keřů a květin. Jen ten, kdo znal Peking dřív, dokáže ocenit úsilí, jaké bylo třeba vynaložit na to, aby se v jemné sprašové půdě za větrů, které v Pekingu bývají velmi silné, a při nedostatku vláhy vypěstoval trávník. Dnes je Peking moderním kosmopolitním městem s řadou skvěle udržovaných památek, které však ve stínu skleněných mrakodrapů vypadají poněkud nepatřičně.
Kam dál?
Zakázané město – Gugong / Dlouhá zeď – Changcheng / Chrám Nebes – Tiantan / Letní palác – Yiheyuan / pekingská kachna / pekingská opera / lamaistický klášter Yonghegong
